Patnáctý srpnový den roku 1968 připadl na čtvrtek. Rudé právo otevřelo vydání slavnostní zdravicí: „Vítáme stranickou a vládní delegaci Rumunské socialistické republiky." Bolševický pozdrav byl naštěstí doplněn povzbuzující zprávou, že Nicolae Ceauşescu už před odletem prohlásil, že „členové Varšavské smlouvy nemohou intervenovat proti jiné socialistické zemi, která je členem Varšavské smlouvy". Tento postoj nakonec dodrželo jen Rumunsko, které se invaze z 21. srpna nezúčastnilo. Družba v redakci
Nicolae Ceauşescu si to ale s moskevskými soudruhy nemínil úplně rozházet. I v Praze se neustále opíral o „přátelství se Sovětským svazem, zpečetěné společně prolitou krví v protifašistickém odboji". Do redakce Lidové demokracie dorazili rumunští novináři, z nichž se prý během chvíle stali opravdoví přátelé. „Naši rumunští přátelé nepochybují o tom, že toto přátelství bude stále růst. Říkají jasně, že máme společný cíl: socialismus, jednotu socialistických zemí, společenský pokrok, mír ve světě," pochvalovala si Lidová demokracie.
Rudé právo přineslo několik zásadních informací o Rumunsku. „Rumunským spisovatelům se vyměřuje důchod podle let spisovatelské činnosti, významu jejich práce a literárních zásluh." V roce 1967 vyrobilo Rumunsko čtyři miliony tun oceli.
Vražda v Bělehradské
Pražští kriminalisté pátrali prostřednictvím Rudého práva po vrahovi, který v úterý 13. srpna zavraždil prodavačku Marii Burianovou v obchodě státního podniku Klenoty v Praze v Bělehradské ulici. V parku v Dalovicích u Karlových Varů znásilnil šestnáctiletý kuchařský učeň teprve dvanáctiletou školačku.
Nedostatek „ajznboňáků"
Československé dráhy nabízely v denním tisku „výhodné zaměstnání". Průměrný plat v Československu tehdy činil asi 1800 korun, řada lidí vydělávala sotva třetinu, ale dráhy nabízely strojvedoucím až 2300 korun. Také základní plat posunovače nebyl marný, vydělal si 1350 korun, ale k tomu bylo nutno připočítat asi 500 Kč na prémiích, 296 korun za osobní příplatky a za víkendy 180 korun navíc. Hromadný nábor souvisel se zkrácením pracovního týdne ze šesti na pět dnů, ten měl začít platit v září 1968.
Neklid ve světě
Časopis Reportér upozornil na zamlčovanou genocidu a hladomor v africké Biafře. Stejnému tématu se věnoval časopis Květy. „Po roce nepřátelství mezi Biafrou a Nigérií bylo v Biafře zabito více lidí než ve Vietnamu za tři roky."
Zpěvačka Jarmila Šuláková odjela na koncertní turné po Bulharsku. Stranické buňky z Chebska protestovaly proti srazu lansdmanšaftu v Schrindingu nedaleko hranic. „Považujeme sraz za provokaci a vidíme v něm jednu z překážek v možné normalizaci vzájemných vztahů mezi ČSSR a NSR," citovaly noviny z protestního listu. O přehmatech při odsunu Němců z Československa po roce 1945 se ani po třiadvaceti letech příliš nemluvilo. „Západní revanšisté ve snaze využít demokratizačního procesu v našem státě se domnívají, že mohou nyní důrazněji než v minulých letech uplatňovat své neoprávněné územní i jiné požadavky," napsalo Rudé právo.
Rubrika Nové knihy v časopise Reportér oznámila nové vydání slavného válečného románu Na západní frontě klid. Zato „na východní frontě" měl být klid porušen už za šest dnů.
Repro: Ivan Motýl
