Pět zraněných žen a dětí zůstalo ležet na silnici u Radotína po střetu demonstrantů s četníky. Psal se 20. duben 1930, Boží hod velikonoční. „K smutné kapitole konfliktu mezi občany hájícími zákon a občany štvanými, aby ho porušili, přibyla nová kapitola psaná krví pěti lidí," napsaly Lidové noviny. Československo počínala svírat světová hospodářská krize.
Hromadně propouštěly ostravské doly a zakázky ztrácely i východočeské textilky, ostravské a kladenské hutě i další firmy.
K líci zbraň!
Tábor nezaměstnaného lidu svolala Komunistická strana Československa (KSČ) na velikonoční neděli 20. dubna 1930 do Radotína u Prahy. Okresní úřad Praha-venkov demonstraci zakázal a pořadatelé ji proto přeložili do nedaleké Kosoře, kde k asi dvaceti dělníkům promluvil komunistický poslanec Václav Kopecký. Posléze se skupinka vydala na pochod do Radotína a z lesů kolem cesty se k průvodu přidalo dalších asi tři sta lidí, což byla předem domluvená strategie organizátorů. Před Radotínem pochod zastavila policejní patrola devíti četníků. Velitel vyzval dav k rozchodu, demonstranti se zastavili, rozejít se však odmítli. Velitel proto rozkázal: „Na bodák!" Devět četnických pušek s bodly se obrátilo proti davu. „Leč výhružka zbraní byla paralyzována křikem zadního voje demonstrantů," popsaly průběh akce Lidové noviny. Na policejní kordon začalo dopadat kamení. Velitel vyzval: „K líci zbraň!" Na ženy a děti v čele průvodu padl strach, ale ze zadních řad stále létaly až tři kilogramy těžké kameny.
Živý štít KSČ
Komunističtí agitátoři totiž v Radotíně vyzkoušeli novou taktiku „třídního boje" a použili ženy a děti jako živý štít. V tu chvíli byl jeden četník zasažen z davu těžkým kamenem. Pořádně vystrašen, prý ve strachu o holý život, začal bez rozkazu střílet. Demonstranti se rychle rozprchli. Na silnici však zůstala ležet vážně poraněná 13letá Růžena Martincová se střelnou ránou v břiše. Zraněna byla i stejně stará Jiřina Brejchová. Mužům, kteří házeli kamení, se nestalo nic! Střelbu však kromě dětí odnesly ještě tři mladé ženy ve věku od 22 do 27 let. Policejní posily zatkly na místě čtyři komunistické agitátory, mimo jiné Fritze Krohna z Berlína, který podle Lidových novin vůbec neuměl česky, zato si v aktovce nesl písemné instrukce, jak pořádat komunistické demonstrace pod rouškou sportovních podniků. Lidové noviny celou událost hodnotily věcně a bez emocí. „K smutné kapitole konfliktu mezi občany hájícími zákon a občany štvanými, aby ho porušili, přibyla nová kapitola psaná krví pěti lidí," napsaly. Zato sociálnědemokratické Právo lidu se tvrdě pustilo do komunistů a radotínské neštěstí označilo za předem plánovanou akci „středoevropského komunistického byra" s cílem vyprovokovat demonstraci, při které poteče krev žen a dětí. „Způsob provokativních demonstrací komunistů, vysílajících do prvních řad ženy a děti, není docela novým, neboť obdobné srážky se poslední dobou udály i v jiných zemích. Informované kruhy jsou toho mínění, že velikonoční demonstrace v blízkosti Prahy byla zkouškou pro 1. květen," přemítalo Právo lidu.
Podpora 10 Kč, husa za 40 Kč
Světová hospodářská krize nepřišla do Československa hned po pádu newyorkské burzy v říjnu 1929. V průběhu roku 1930 ohrožovala tuzemské hospodářství ještě ve snesitelné míře, alespoň ve srovnání s roky následujícími. „Nástup deprese se v českých zemích opozdil a ještě v roce 1930 pokračovala investiční vlna. V roce 1931 však nastal velmi rychlý pokles ekonomické výkonnosti, pokles skutečně mimořádné hloubky," vysvětluje Milan Sojka z Univerzity Karlovy, vedoucí katedry institucionální ekonomie a odborník na „velkou depresi", jak se také krizi ze třicátých let přezdívá.
Současné dopady světové krize na českou společnost jsou zatím s krizí třicátých let jen těžko porovnatelné. Propuštěný zaměstnanec v roce 1930 se totiž nemohl opřít o dnešní sociální síť a „pracák", který nabízí poměrně tučnou podporu v nezaměstnanosti. Svobodný muž si v roce 1930 musel vystačit s takzvanou „žebračenkou" ve výši 10 Kč na týden. Na velkou velikonoční oslavu to rozhodně nebylo. Kilogram cukru vyšel na 6 Kč, kilogram kávy dokonce na 28 až 36 Kč, kilo hovězího masa na 8 až 12 Kč, vepřového na 12 až 16 Kč, sádla na 18 Kč, másla na 16 až 20 Kč, sýra na 3 až 4 Kč a i pouhá krabička zápalek stála 30 haléřů. Ještě dražší byla drůbež. Slepice stála 16 až 20 Kč, husa 35 až 40 Kč, kachna 16 až 18 Kč za kus, pár holoubat 8 až 10 Kč a jedno vejce 40 až 80 haléřů.
Karel Čapek pro chudé děti
Nezaměstnaných s pouhou desetikorunou na týden v kapse přibývalo i těsně před velikonočními svátky. „Jedna z válcoven byla minulý týden zrušena a 500 dělníků odtud propuštěno," informovaly Lidové noviny na Zelený čtvrtek, tedy 17. dubna 1930. Zpráva se týkala situace v Karlově Huti ve slezském Frýdku. Tamní propuštěné čekaly věru neveselé Velikonoce. Dělníci sice odmítli podepsat výpovědi, nevyzvedli si je ani na poště, přesto se firmě podařilo výpovědi doručit. Předala jim je přímo ve fabrice v přítomnosti nahnaných svědků.
Propouštěla i Poldina huť v Kladně, z 3800 zaměstnanců jich zůstalo 3345. Místo na šest jela huť jen na pět směn v týdnu. „Poldina huť připravuje další propouštění dělnictva," upozorňovaly Lidové noviny. Na dolech na Ostravsku se pracovalo jen čtyři dny v týdnu a například Jáma Ignác v Ostravě - Mariánských Horách propustila před Velikonocemi 80 havířů. V republice přibývalo extrémně chudých rodin a Lidové noviny proto spustily charitativní akci s názvem Pomlázka Lidových novin, která měla pomoci nejchudším dětem. Akci zahájil spisovatel Karel Čapek a v emotivní velikonoční řeči mimo jiné řekl, že lidé takto mohou „pomoci na slunce poupatům lidským". Čtenář Lidových novin si mohl vybrat z celkem jedenácti způsobů pomoci. Například mohl dětem zaplatit jeden den v prázdninových táborech za 10 Kč nebo tuberkulózním dětem jeden den pobytu v tatranských léčebnách za 27 Kč nebo také měsíc ozdravného pobytu u moře za 750 Kč.
Vítězná i ostudná Sparta
Krize se samozřejmě nedotýkala celého národa. Na Zelený čtvrtek přišlo na zápas pražské Sparty na sedm tisíc diváků. Nad mužstvem ze švédského Stockholmu vyhrála Sparta 2:1, ale zápas byl označen za velmi slabý. „Mnoho se slibovalo a málo splnilo, takže obecenstvo nejednou pískalo při otevřené scéně," kritizovaly „lidovky". Češi chtěli vyrazit na Velikonoce na hory, avšak lyžovat se už dalo jen ve Špindlerově Mlýně a noviny informovaly o náhlém deštivém počasí na Šumavě. V Praze se proto naplnily kavárny a „lidé se o odložených výletech jen bavili", jak podotkli novináři.
Krvavé Velikonoce
K Československu patřila v roce 1930 i Podkarpatská Rus, která je dnes součástí Ukrajiny. A nutno přiznat, že mnozí čeští úředníci se v „zemi Nikoly Šuhaje loupežníka" chovali jako kolonisté. Ve Velkém Bočkově byl místními lidmi přímo nenáviděn český státní lesní Rudolf Hilbert. V neděli na Boží hod velikonoční přišel Hilbert s chotí a dětmi do nádražního hostince, kde už hrál karty lesník Pruc. Opilý lesník se vrhnul na Hilberta se židlí v ruce, ten ale vytáhl browning a vystřelil. „Pruc zasažen do srdce, padl mrtev," vylíčil deník Právo lidu. Příbuzní zastřeleného však na velikonoční pondělí zorganizovali protestní pochod k četnické stanici a žádali vydání lesního Hilberta, kterého policie preventivně chránila před případným lynčem. Četnici vyzvali shromážděné k rozchodu, ti odpověděli útokem kameny a velitel dal povel k salvě. Výsledek střetu přinesl český tisk: „Dělník Vasil Hučkanuk byl zabit. Vasilina Vakilova byla raněna do nohy. Čtyři četníci byli krvavě zraněni kameny." Sociálnědemokratický deník Právo lidu, který tehdy ostře napadal vše, co jen zavánělo komunistickou ideologií (na rozdíl od Jiřího Paroubka), neopomněl zdůraznit, že Hučkanuk byl vyhlášeným komunistickým agitátorem.
Čeští četníci už na Podkarpatské Rusi stříleli na Zelený čtvrtek. Snažili se uklidnit Michala Krause, hosta jedné krčmy ve Velkém Bočkově, který ničil zařízení podniku. „Když četníci ho chtěli spoutat, Kraus uchopil kus litiny z rozbitých kamen a skočil po četníkovi. Četnický strážmistr vystřelil proti útočníkovi z pistole a Kraus, známý rváč, již několikráte trestaný, byl zasažen do srdce a skácel se mrtev."
Spisovatel Bass proti krizi
Spisovatel Eduard Bass se nad dopady krize zamyslel v úvodníku Lidových novin. „Jdeme tedy vstříc katastrofám? Vidět jasně, neznamená vidět černě. Žádný lidský mozek nedovede si předem vymysliti schéma pro všechny ty překvapující možnosti, na něž přijdou lidé sami ve chvílích tísně," věřil Bass, že lidé přece najdou cestu, jak hospodářskou krizi pokořit.
Foto: archiv autora a Archiv města Ostravy
