Druhý říjnový den připadl na neděli, ale o svátečním klidu se nedalo mluvit. Wehrmacht obsazoval další části Sudet a na Těšínsko vtrhli Poláci. „Poláci, kteří neměli polských praporů, vystřihli z československých praporů modrý klín," popsal vítání polského vojska v Českém Těšíně zvláštní zpravodaj americké tiskové agentury United Press.
Kdo vlastně vítal Poláky?
Zpravodajství United Press z Těšínska přebírala řada českých deníků, včetně oblíbeného Českého slova. „Jako první přešly hraniční řeku Olzu hlídky, za nimiž následovaly kulomety a pancéřové vozy. Nad městem kroužila letadla," popisoval zvláštní zpravodaj počátek okupace Těšínska, která začala v neděli 2. října ve 13.30 hodin. Zatímco na dobových fotografiích z Českého Těšína je vidět, jak nadšený dav vítá polskou armádu květinami, a United Press potvrdila, že šlo o spontánní uvítání, ostravský zpravodaj Českého slova líčí atmosféru ve městě v poněkud jiných barvách. „Přes to, že vítání bylo v Českém Těšíně z polské strany organizováno, nelze mluviti o nějakém nadšení. Ženy a dívky měly sice namnoze květiny, jimiž šly polskou armádu vítat, ale byly to vesměs jen ženy z polského Těšína."
Smutné obličeje
Zpravodaj United Press si ale povšimnul, že Češi z Českého Těšína měli „smutné obličeje" . Po zkušenostech z oboustranného násilí při sporech o Těšínsku v letech 1918 až 1920 tušili, že nový vládce Těšínska se nyní bude mstít za rozhodnutí mezinárodní komise z roku 1920, která ponechala asi polovinu historického Těšínska v Československé republice. A obavy se záhy naplnily. „Čeští lidé byli vyslýcháni kárnou skupinou, která přijela do obce z polského vnitrozemí. Ztýrali třináct občanů. Výkon exekuce byl tvrdý. Například stařec nikdy politicky neexponovaný byl zbit, protože se nechtěl vystěhovat. Jiným byla ovinuta hlava československou vlajkou a přes ni byli biti," dosvědčuje kronika Dolní Lutyně na Karvinsku.
Moravskoslezský deník tehdy vycházející v Ostravě popsal jinou příhodu: „Dozorce jámy v Horní Suché čekalo doma překvapení. -Niech se pan vynosi, což znamenalo, že se má ihned vystěhovat z Těšínska."
Málo zpráv ze Sudet
Zatímco český tisk věnoval obsazování Těšínska celé novinové strany, o postupující okupaci Sudet se v tisku objevilo jen několik řádků. Nacistické orgány totiž československou vládu varovaly před vměšováním se do vnitřních záležitostí Německa. A Československo přislíbilo, že „povede jen politiku, jejímž základem je úzká spolupráce s Německem". V důsledku to znamenalo, že český tisk se o situaci v Sudetech prakticky nezajímal a československé orgány se v duchu citovaných příslibů chovaly velmi rezervovaně i k německým demokratickým uprchlíkům z obsazeného pohraničí. Většinou je posílaly šupem nazpět, takže až osm tisíc sudetských Němců záhy skončilo v německých věznicích a koncentračních táborech. O české starousedlíky a jejich politické názory se přitom v prvních dnech okupace německé bezpečnostní služby prakticky nezajímaly.
Levice za Němce
Za německé exulanty bojovala jen levice, deník sociálních demokratů Právo lidu a například i komunistický Dělnický deník. „My, čeští lidé, musíme naopak smeknout klobouk a s velikou úctou se dívat na ty Němce, kteří opouštějí Sudety a utíkají se k nám," vyzýval Dělnický deník. Za práva německých uprchlíků bojoval i Zdeněk Nejedlý, který se později v roce 1945 postavil za myšlenku plošného vyhnání všech Němců z republiky. „Buďte pozdraveni, vy němečtí naši druzi," vítal Nejedlý v říjnu 1938 německé uprchlíky ze Sudet na titulní straně Dělnického deníku.
Ve skutečnosti se Češi s německými uprchlíky moc nemazlili. Zachovalo se například svědectví Otto Seidela, sociálnědemokratického předáka a vyhlášeného antifašisty z Nejdku, který před wehrmachtem a gestapem utekl do Plzně. Tamní četnictvo ale uprchlíky nahnalo do vlaku a s ozbrojenou hlídkou poslalo do Karlových Varů v Sudetech. Seidel, vědom si, že v Německu skončí na popravišti nebo v koncentráku, z vlaku za jízdy vyskočil a přes Polsko uprchl do Švédska.
Reprofoto: Ivan Motýl
