23. září 1938: Svědectví devadesátiletého veterána

„Včera večer několik minut po 22. hodině hlásil čs. rozhlas rozkaz presidenta republiky Dr. Edvarda Beneše k mobilizaci. Blíže na mobilizačních vyhláškách." Jen takto stručný text o vyhlášení mobilizace přinesly noviny v sobotu 24. září.

Prezident Beneš v sílu „sedmé velmoci" asi příliš nevěřil. Musel přece tušit, že vyhlášení mobilizace v pátek 23. září 1938 až po desáté hodině večer značí střet s uzávěrkami deníků. Ale dost možná šlo o záměr - nedovolit novinářům, aby na novou situaci reagovali v učených disputacích. Takto zbyl redakcím a tiskárnám jen omezený prostor, sazeči změnili maximálně otvírák.

Dejte nám zbraně!

Kdo však denně sledoval tisk, nebyl mobilizací příliš překvapen. Už v pátek 23. září při četbě titulních stran deníků vnímavý čtenář pochopil, že jde do tuhého. Vládu v zemi převzala de facto vojenská vláda vedená generálem Syrovým. „Pane generále Syrový! Jmenuji Vás předsedou vlády a pověřuji Vás zároveň řízením ministerstva obrany," uveřejnil denní tisk z 23. září jmenovací dekret prezidenta Beneše.

Už ve čtvrtek 22. září 1938 byl Syrový povolán na Pražský hrad, aby svou autoritou uklidnil srocující se dav demonstrantů, kteří skandovali hesla typu „dejte nám zbraně nebo Syrového" Syrový protestoval, ale jelikož Edvard Beneš v tu dobu spal, byl přemluven a před dav vystoupil. Před sněmovnou Národního shromáždění (v pražském Rudolfinu) se ve stejné době shromáždilo na čtvrt milionu lidí. Stávající vláda premiéra Hodži následně podala demisi. Krátce poté byl přes svůj silný odpor donucen přijmout místo předsedy vlády generál Syrový a v této funkci pak setrval do konce listopadu 1938.

Svědectví veterána

Zatímco čtenáři novin se s novými fakty teprve seznamovali, armáda jednala. Zářijovou mobilizací prošel i devadesátiletý válečný veterán Zdeněk Škarvada (narozen 8. listopadu 1917), v roli profesionálního vojáka. Podnes vitální veterán sice tehdy věřil, že je možno před německou armádou republiku  ubránit, ale dnes si na hrdinskou rétoriku typu „tehdy jsme se měli bránit" či „Hitler by od nás dostal na frak" vůbec nepotrpí. A sarkasticky podotýká, že skutečný střet mohl také znamenat, že podobnou disputaci by dnes za Čechy neměl kdo vést. „Kdepak letadla a tanky. Jediné, čeho jsme měli v osmatřicátém dost, byla odvaha a chuť jít do boje," říká Škarvada. „Až později v Anglii jsem viděl pořádné stíhačky a pochopil, že s československými aeroplány bychom proti Němcům mnoho štěstí neudělali."

V září roku 1938 držel hlídku na hranicích v domácím letounu  B-534. Na německé straně čekaly ultramoderní a mnohem rychlejší stroje typu Heinkel He-111. Podle Škarvady je téměř jisté, kdo koho by nakonec honil. „Jen čísly nelze operovat," přemítá nad některými současnými úvahami bojovně naladěných historiků. Nelíbí se mu ani „hry na vojáčky" členů vojenských klubů, kteří mobilizaci předvádějí v dobových uniformách a pokaždé nad wehrmachtem zvítězí.

Škarvada dodnes Československu familiárně přezdívá „ta naše jitrnička" - podle tvaru předválečné republiky. Květnová částečná mobilizace ho zastihla ve funkci četaře u III. perutě 47. letky na základně v Pardubicích. Při zářijovém nasazení ladil motory už zmíněné stíhačky B-534 na letišti v Kralupech nad Vltavou. „Vlastně to bylo čerstvě sklizené pole," vzpomíná. Na závěsu křídel jeho stroje se houpaly desetikilogramové pumy: „Těmi jsem měl útočit proti tankům při předpokládaném pozemním úderu."

Od mobilizace k zajetí

Škarvada opouštěl Kralupy v poraženecké náladě, ze které ho částečně vytrhl poslední bojový úkol: „Na letišti v Nitře jsme do listopadu 1938 monitorovali situaci na československo-maďarském pomezí." Hranice se územně měnila ve prospěch prohitlerovského Maďarska a při následných šarvátkách došlo i na ostré letecké střety. Nepřátelské stíhačky mimo jiné sestřelily československý letoun Letov Š-328. „Osmatřicátý rok jsme skončili jako poražení, letci ale chtěli zůstat věrní přísaze."

Škarvada se proto vydal na strastiplnou pouť přes Polsko, Rumunsko a Egypt, až skončil u československé perutě RAF ve Velké Británii. V únoru 1942 však musel svůj anglický stroj neplánovaně opustit nad Lamanšským průlivem: měl vážné technické problémy, poroučel se do oceánu a z ledové vody letce vytáhla osádka lodi - bohužel německé. Zbytek války tudíž strávil v německém zajetí, poslední tři měsíce na pochodu smrti, při němž nacisté hnali zajatce křížem krážem Německem.

Foto: archiv a Ivan Motýl