Anketa
25 let svobody: Co s vámi udělal listopad 1989?

Radost ze svobody a nových příležitostí, ale i smutek ze ztráty blízkých a dosavadních jistot. Jak vzpomínají významné osobnosti na přelomové události před pětadvaceti lety a na roky, které přišly potom?

Michal Viewegh (52) spisovatel
V září 1989 jsem začal učit na základní škole. Atmosféra už nebyla sešněrovaná jako dřív, ale když jsem nechtěl, aby mi děti říkaly soudruhu, ale pane učiteli, měl jsem drobné problémy. Obrovská změna byla ve škole cítit hned v listopadu, najednou se mohli všichni vyjadřovat svobodně. Učil jsem dva roky, pak jsem nastoupil jako redaktor do nakladatelství Československý spisovatel a po krátké době se odhodlal živit jako spisovatel na volné noze. To by za minulého režimu nešlo ani náhodou, zkoušel jsem několik věcí vydat, ale nakladatelství mi to vždy zamítla. Natož aby mohla vyjít knížka Báječná léta pod psa, kde píšu, že táta kvůli politice skončil jako vrátný. To byla ovšem umělecká licence, ve skutečnosti byl technologem výroby, ovšem s výraznými platovými i kariérními limity. Po pádu socialismu limity padly a byl ve vedení Sklárny Kavalier. To by se pár let předtím nestalo ani náhodou.

Wabi Daněk (67) písničkář
Vezmu to od horšího k lepšímu: 17. listopadu vděčím za utvrzení v jistotě, že lidé jsou různí bez ohledu na doktríny, které zrovna panují. Takže zatímco idealisté se na náměstích opájeli pospolitým duchem svobody a sounáležitosti, pragmatici v tutéž chvíli (a pravděpodobně už nějaký čas předtím) hledali způsob, jak napravit staré křivdy, jinými slovy, jak způsobit nové. Jak převést nedobře spravovaný socialistický majetek do zodpovědných soukromých rukou, tedy jak rozkrást, co se dá. Nemylte se, já si nestěžuji. I přes toto poznání jsem rád, že to přišlo. Mé děti a mé vnučky mohou studovat školu, k níž mají přiměřené schopnosti a ne třídní původ. Starší vědí. Vydělám-li si na to, mohu si vybrat libovolné místo na zeměkouli a jet se tam podívat. Starší vědí. Mám-li odvahu a schopnosti a jsem-li ochoten obětovat vše, můžu i pohádkově zbohatnout, i když sám za sebe netuším, proč bych to dělal. Shrnu to a budu při tom parafrázovat text písně pana Suchého: "Já věděl jsem, že se to stane, akorát jsem to čekal mnohem dřív." Starší vědí. Jan Ruml (61) sanitář, novinář, politik, manažer Z vězení propustili mého otce Jiřího Rumla, který společně s Rudolfem Zemanem a Petrem Uhlem byl posledním politickým vězněm minulého režimu. Já se mohl začít věnovat svobodné žurnalistice, když jsme s přáteli začali vydávat Informační servis, předchůdce časopisu Respekt. Úplně první pocit vnější svobody jsem zažil v nemocnici, kde jsem pracoval jako sanitář, odkud jsem 17. listopadu četl do telefonu na chodbě do Svobodné Evropy komentář k situaci na Národní třídě. Za mnou stála primářka, lékaři a sestry a všichni na mne nevěřícně zírali. Řekl jsem jim: "Dámy a pánové, komunismus právě skončil." Vyměnil jsem si směnu a šel do revolučních ulic.

Milan Šteindler (57) herec, scenárista, režisér
Nechci být sentimentální, ale 17. listopadu vděčím za to, že jsem poprvé v životě pocítil něco jako národní hrdost. A myslím, že ve mně tento pocit zůstane, i když do něj dnes mnozí politici a hlavně pan prezident Zeman zabodávají své ostny. Kromě toho jsem revoluci vděčný i za to, že mi krátce poté v newyorském metru prominul pokutu revizor, který mě přistihl, jak bez placení přeskakuju turniket. Když jsem mu řekl, že jsem Čech, že to tak u nás děláme normálně a že zítra odlétám do vlasti, zeptal se: "Do Prahy? Za Havlem?" A po mém přitakání mě propustil s poznámkou, ať ho pozdravuju. 17. listopad možná může i za to, že jsem se odtamtud skutečně vrátil a krátce nato tady založil rodinu.

Kamila Moučková (86) televizní a rozhlasová hlasatelka
Já jsem známá tím, že jsem jako jediná v republice vysílala 21. srpna 1968 živě v televizi pod samopaly dvou ruských vojáčků. A pak jsem byla okamžitě odvolaná a začalo jedenadvacet pro mě krutých a temných let. Toho mne zbavil až 17. listopad 1989. Ten den jsem byla mimo Prahu, odkud jsem se vrátila autem do Činoherního klubu, abych vyzvedla svého partnera Jiřího Zahajského po představení. Herci se už scházeli ve foyer, tak jsem šla po schodech dolů a říkám: "To bylo nádherný představení!" A Petr Čepek na mě řve: "Jo, a na Národní jsou první mrtví!" A já se zděšením zjistila, že je tam i moje dcera. Ta se naštěstí za pár hodin objevila, pak už jsem byla na balkoně Melantrichu, lítala na schůzky OF a vrátila se do veřejného života. Prožila jsem nacistickou okupaci, druhou světovou, komunistickou totalitu. Pro mě je to tedy zázrak, že po těch letech opravdu žijeme ve svobodné zemi - i se všemi problémy, které tu jsou. Mám tři děti a ani jedno z nich kvůli mně nemohlo studovat, Ondřeje nevzali ani na průmyslovku - to je moje trápení, že má jen základní vzdělání. Barbora si udělala po roce 1990 hotelovku, prvorozená Kateřina promovala až ve čtyřiceti letech v Anglii.

Hana Marvanová (52) politička, advokátka
V té době jsem už měla za sebou půlroční vazbu na Ruzyni a nebýt 17. listopadu, asi bych za činnost v nezávislých iniciativách dříve nebo později opět skončila ve vězení. Vyhodili by mě ze zaměstnání, protože už jsem měla výstrahu, jen to nestačili před listopadem dokončit. Pas už jsem v té době neměla, sebrali mi ho rok předtím. Hrozilo nám také, že přijdeme o bydlení, protože nás vyhazovali z bytu. 17. listopad v mém životě představoval naprostý obrat. Mohla jsem najednou dělat svou práci, cestovat, nehrozilo mi vězení. A mohla jsem konečně přemýšlet nad tím, co bych chtěla v životě dělat - všechny možnosti byly rázem otevřené.

Jiřina Šiklová (79) socioložka
Změnilo se úplně všechno! Mohla jsem se vrátit na filozofickou fakultu a od té doby tam můžu učit. Od roku 1969 jsem totiž svoje povolání nemohla vykonávat, pracovala jsem jako uklízečka a sociální pracovnice v Thomayerově nemocnici na oddělení geriatrie. A když jsem chtěla publikovat, tak jsem nemohla pod svým jménem.

DALŠÍ ODPOVĚDI SI PŘEČTĚTE V AKTUÁLNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU INSTINKT, KTERÝ VYŠEL 13. LISTOPADU.