Je pátek 4. května 1945. Na titulní straně Národní politiky vychází snímek uhlazeného pána v saku a s takzvaným Železným křížem na krku. Popiska k fotografii oznamuje, že jde o "vůdcova nástupce velkoadmirála Dönitze". V Hlučíně nedaleko Ostravy podnes žije veterán Wehrmacht Marine Walter Pchálek (84), který střežil hlavní stan nového německého vůdce ve Flensburgu.
Národní politika vyzývá ke sběru májových bylin a rozhlas vysílá smyčcový kvartet c-moll Bedřicha Smetany. Je pátek 4. května 1945. Rudá armáda osvobozuje Vsetín, americká vojska šumavské obce Srní, Prášily a Všeruby. V pražském kině Lucerna se promítá německý film Němý host s René Deltgenem a v biografu Beránek Kristián s Oldřichem Novým. Čtenáři českých novin se rovněž seznamují s nástupcem Adolfa Hitlera, s podrobným životopisem velkoadmirála Karla Dönitze. Berlín už byl obsazený rudoarmějci, takže Dönitz svůj hlavní stan umístil na vojenskou základnu ve Flensburgu na německo-dánských hranicích.
Hlídal jsem Dönitzův štáb
Je to skoro k neuvěření, ale v Hlučíně nedaleko Ostravy stále žije bývalý námořník Wehrmacht Marine, který v posledních dnech války střežil právě velitelský štáb velkoadmirála Dönitze ve Flensburgu. "Stál jsem tam v námořnické uniformě na stráži u hlavního štábu a pozoroval britská letadla řítící se někam s nákladem pum," vzpomíná Walter Pchálek (84). "Pak odněkud vyběhli britští vojáci. Šlo to ráz na ráz a byl jsem v zajetí," líčí v "přímém přenosu" závěrečnou tečku za druhou světovou válkou. "Už ale nevím, který to byl přesně den," vypráví. Je dost pravděpodobné, že to byl až 22. květen 1945, když Britové zajali Dönitze a jeho loutkovou vládu. Flensburgu totiž spojenci po ukončení války udělili něco jako dočasnou neutralitu. Velkoadmirál Karl Dönitz přitom už 6. května souhlasil s bezpodmínečnou kapitulací Německa, která byla o den později podepsána v Remeši a 8. května v Berlíně (dle ruského času už byl 9. květen).
Domů do Hlučína, do osady Bobrovníky, se Pchálek nakonec dostal až 17. ledna 1946. "Pořád jsem měl lepší osud než můj bratr. Ten se z ruského zajetí vrátil do rodné chalupy až v roce 1950," vypráví veterán.
Z Hlučína k Baltu
Walter Pchálek rukoval k německým mariňákům až ke konci války v roce 1944, na základnu v dnešním polském Kolobrzegu na Baltu (tehdy německý Kolberg). "Tam bylo nádherně, moře, písek, duny," vybavuje si a zanotuje i pár vojenských námořních písniček, které zpívali ve službě na německých vojenských plavidlech. Před postupující ruskou frontou byla námořní základna evakuována a osud Pchálka časem zavál až právě na bránu hlavního stanu velkoadmirála Dönitze. "Nemůžu teď odpřísáhnout, zda jsem viděl Dönitze jinak, než za sklem v automobilu," vzpomíná vitální muž. Právě kráčí "na jedno" do hlučínské pivnice U Hlubka. Ta stojí hned vedle hřbitova rudoarmějců, kteří padli v těžkých bitvách na Hlučínsku v dubnu 1945. Leží jich tady na 3400.
Na hřbitově rudoarmějců
"To jsou ty nesmyslné války. Zatímco já válčil někde na Baltu, doma v Hlučíně mezitím umírali vojáci původem až od gruzínského Tbilisi," vypráví Pchálek na ruském hřbitově. Pamatuje si totiž, že mezi zdejšími rudoarmějci je pohřben i Tariel Kurchull z Tbilisi. Jeho matka totiž na jaře v roce 1968 navštívila Hlučín a dokonce přispěla na československý zlatý poklad a emotivně poznamenala: "Já, matka z blankytné Gruzie, jsem vždy s Vámi a sdílím s Vámi radost i bolest. Nedávno jsem se dozvěděla, že ušlechtilí vlastenci ČSSR se rozhodli darovat milované vlasti každý jeden gram zlata. I já přináším dárek; malý ve srovnání s tím velkým darem, který jsem dala 22. dubna 1945 Československé republice, když jsem ztratila svého jediného syna, poručíka Tariela Kurchulliho. Snímám z ruky zlaté hodinky se zlatým náramkem, nevím, kolik zlata obsahují, a předávám je bance této země, která je druhou vlastí mého syna."
Fakta o Hlučínsku
Jen na vysvětlenou. Hlučínsko bylo v roce 1938 připojeno k Německu nikoliv jako Sudety, ale jako takzvaný Altreich, neboť v letech 1742 až 1920 oblast patřila k Prusku (Německu). Ač bylo území osídleno převážně česky mluvícím obyvatelstvem, muži museli po 1. září 1939 do wehrmachtu. Po válce díky svému slovanskému původu nemuseli do odsunu, výjimku tehdy dostal i mariňák Walter Pchálek.
