Čtvrtý listopadový den roku 1918 připadl na pondělí. Tématem dne se stala „invaze" českého četnictva na Slovensko. „Rychlíkem s odjezdem z Prahy ve 4.18 odjelo přes sto četníků na uherské hranice." Přesně takto popisovala ČTK pondělní akci, kterou Praha zahájila postupné obsazovaní Slovenska.
Na uherské hranice
Použitím slovního spojení „na uherské hranice" přiznávala ČTK celkovou nejistotu pražského Národního výboru, pokud šlo o východní část nového soustátí. „Byli to všichni statní mužové, kteří radostně podvolili se úkolu na ně vloženém," líčila ČTK odjezd četníků. Velení nově vznikající armády zároveň vyzývalo všechny bývalé rakouské vojáky, kteří sloužili ve slovenských obcích a garnizónách, aby se hlásili do služby v pražských Josefských kasárnách, případně u staničního velitelství v Brně.
Zprávy, které mezitím přicházely ze Slovenska, zněly hrozivě. Lidové noviny informovaly o hromadném vraždění a hrůzovládě v Prešově, kterou měl na svědomí 3. pluk maďarských honvédů. „Pochytali na 120 Slováků se zbraněmi a v 1 hodinu odpoledne je po desítce odstřelovali. Salvy páleny šesti vojáky ze vzdálenosti několika kroků: přes to trvala exekuce první desítky několik minut za hrozného řevu."
Feldkuráti a divadlo
Tentýž den armáda ohlásila, že výbor národní obrany při Národním výboru ruší povinnou účast vojáků při nedělní bohoslužbách, nad feldkuráty se stahovala mračna. Válka přitom stále nebyla u konce. „Čtyřdohodové vojsko padlo prchajícímu rakouskému vojsku v týl a zastavilo další jeho nespořádaný útěk z Benátska," informoval vídeňský Abend. Rakušáci zároveň sarkasticky poznamenali, jak jsou rádi, že zásobování vyhladovělých vojáků je nyní na Dohodě.
Lidové noviny přinesly v pondělním vydání obsáhlou recenzi na „dušičková" představení v Národním divadle v Brně. „Dušičkové dny bývaly vždy vyhrazeny plačtivým sentimentálnostem, tentokráte však vypraveny dvě lidové hry: Mahenův Jánošík a Preissové Gazdina roba. A svět se nezbořil, naopak, byl vrchovatě spokojen," pochvaloval si recenzent.
Hlad a zamazávání němčiny
Polská státní delegace přijela do hladovějící Vídně s nabídkou mnoha vagónů brambor, výměnou za šatstvo, boty a železné zboží. Národní výbor československý v Praze rozhodl o prvním státní svátku v den vzpomínky na nešťastnou bitvu na Bílé hoře, tedy 8. listopadu. „Na všech školách budiž konána v ten den slavnost domácí. Žactvo nechť se shromáždí ve větších místnostech školních," rozhodl Národní výbor.
V českých zemích nadále pokračovalo revoluční zamazávání německých nápisů. Zajímavý zápis o účtování s Němci se zachoval v kronice valašské vesničky Ústí na Vsetínsku. „V Ústí mnoho německým nápisů nebylo, jen tabulky s rakouským orlem na trafice a poštovně u Trliců č. 16. Všechny takřka okamžitě zmizely. Německy napsané nápisy a návěští při trati byly prozatím alespoň zamazány blátem."
Pražské úřady ale varovaly venkov před překotnými změnami názvů ulic a náměstí. Všechna města i obce měla najednou Masarykovu ulici. „Názvy ulic v našich městech jsou nyní překotně a často bez hlubšího uvážení měněny. Jsou přece staré, přímo historické názvy některých ulic, tříd a náměstí, kterých nelze ani přejmenovat jinak, než jak se odedávna jmenovaly," nabádaly pondělní Lidové noviny.
Repro: Ivan Motýl
