6. listopad 1918: Mrtví a nezvěstní vojáci

Šestý listopadový den roku 1918 připadl na středu. Všeobecná radost z politické samostatnosti se v mnoha rodinách střídala s obrovským smutkem. „Prosím pp. vojíny o nějakou zprávu o mém muži," tak začínala většina zoufalých proseb v novinové „Rubrice nezvěstných". První světová válka se blížila ke svému konci, tisíce rodin ale neměly už řadu měsíců či dokonce let jedinou zprávu od svých blízkých, kteří válčili na frontách po celé Evropě.

Nezvěstný od 4. září 1914

„Prosím pp. vojíny vracející se z Ruska o bližší zprávy na mého syna Františka Mahela od 8. pěš. pluku, 4 setn., který od 4. září 1914 je nezvěstný." Tato zpráva z „Rubriky nezvěstných" zněla asi nejvíce beznadějně, František Mahel už zřejmě patřil mezi 140 tisíc mrtvých a nezvěstných Čechů z bojišť první světové války. Uvedené číslo je přitom pouze odhadem z konce roku 1917 a týká se jen okresů, ve kterých žilo z více než osmdesáti procent obyvatelstvo české národnosti. Přesný počet obětí z českých zemí se historikům dosud nepodařil spočítat, určitě jde o číslo vyšší než dvě stě tisíc.

Jen o něco málo nadějněji zněla následující výzva: „Prosím pp. vojíny, vracející se z italské fronty, o nějakou zprávu o mém muži Antonínu Kořínkovi, bat. 40, 3. četa, polní pošta 304. Byl raněn 22. srpna 1917 a od té doby je nezvěstný." Jistý Josef Sotolář byl zase zajat v Samarské gubernii v Rusku a naposledy psal v létě roku 1917 ze zajateckého tábora v Bogatovském cukrovaru. Mezitím však v Rusku vypukla bolševická revoluce, Sotolář se možná přihlásil legionářskému vojsku a stejně tak mohl válčit na straně bolševiků. A nebo už byl po smrti. „Velikou radost kalila v těch rodinách, kde měli padlého, smutná vzpomínka na něj," zapsal si na počátku listopadu 1918 kronikář obce Poděšín na Vysočině. Kronikář Milotic na Slovácku zase podrobně uvedl, jakým způsobem ve válce zemřeli místní odvedenci. „František Šlezar, svobodný syn domkaře, zemřel hladem v Přemyšlu, když se vracel z ruského zajetí. Antonín Dundálek, v nemocnici v Lublani, syn pekaře. Martin Krist, šikovatel, syn vdovy rolnice, při nočním útoku na nádraží, postřelen plícemi," citujeme ze smutného kronikářského výčtu.

Němci prý ženou Američany 

Národní výbor československý navštívila ve středu 6. listopadu deputace českého židovstva. „Předložila projev, v němž uvítala utvoření samostatného československého státu," uvedla zpráva ČTK. Válka stále pokračovala. Lidové noviny přinesly úřední zprávu německého štábu o situaci na západní frontě k 6. listopadu. „Sestřelili jsem 43 nepřátelských letadel," pochlubili se Němci svými zásahy. Německé úřední zprávy tak trochu vyvolávaly dojem, jakoby Němci měli záhy vyhnat z Evropy i dobře vyzbrojené americké vojáky. „Na východním břehu Mósy odrazily braniborské a saské pluky opětné útoky Američanů na výšinách východně od Civry a v lese u Etraye." Německem se přitom ve středu 6. listopadu šířila revoluce, která na mnohých místech připomínala občanskou válku. V Berlíně byl zatím klid a Lidové noviny upozorňovaly, že v žádných berlínských novinách o revolučním dění nevyšla jediná zpráva. Zato pražští čtenáři novin už věděli, že v Kielu se odehrála dramatická vzpoura námořníků, když 4. listopadu námořníci třetí eskadry odzbrojili důstojníky a na stěžních svých lodí vztyčili rudé vlajky. Ve středu 6. listopadu již revoluce zachvátila Hamburg a Brémy a v neděli 10. listopadu Lidové noviny přišly s titulkem: „Celé Německo je rudé."

Pražské hřbitovy plné mrtvol

Podle inzerce v Lidových novinách je výrobek „Skaboform - masť" nejúčinnějším lékem proti svrabu. V zemi však řádila mnohem nebezpečnější nemoc - španělská chřipka. „Na podzim španělská chřipka. Ze Solance a Hutiska denně pět a až osm pohřbů," zapsal si kronikář beskydské obce Hutisko. „Ve vsi zemřelo na epidemii chřipky 14 lidí," uvedla kronika Poděšína na Vysočině. V novinách se přitom o španělské chřipce téměř nepsalo. Na pandemii neměli Češi čas. Byla přece revoluce. „Vzpomeňte si na podzim, když zuřila chřipka zde v Praze, že ležely mrtvoly nepohřbeny na hřbitovech, poněvadž nebylo lidí, kteří by je pochovali," vzpomněl průběh epidemie v Praze až v dubnu 1919 na půdě parlamentu poslanec a lékař František Mareš.                     

Foto: Ivan Motýl