Náhradní rodinná péče
Adopce trvá až pět let. Chystají se však změny k lepšímu

Od okamžiku, kdy rodiče podají žádost o adopci, do chvíle, než ho poprvé budou držet v náručí, často uplyne až pět let. Jen na registraci do přípravných kurzů se čeká půl roku, navíc po svěření dítěte se už rodič nemá na koho obrátit o pomoc. To se ale má do roka změnit.

Šestatřicetiletý zahradník Josef Máslo se před necelými třemi lety se svojí druhou manželkou rozhodl, že místo vlastního dítěte si vezmou nějaké z ústavu. Podali žádost, nicméně následujícího půl roku se nic nedělo. Poté přijel na kontrolu místní sociální výbor, po pár dnech znovu krajský. "Obě kontroly se nás ptaly na to samé a podrobily nás totálnímu výslechu," vzpomíná Máslo.

Následoval kolotoč psychologických a jiných přednášek - třeba o kojení z flašky či o opruzeninách, kde se rodiče celkem čtyř vlastních dětí příliš nového nedozvěděli. Nakonec přišel zátěžový test a pohovor s psycholožkou. Celkem příprava, která však slouží spíše jako otestování žadatelů, jestli jsou dostatečně vhodnými náhradními rodiči, trvala přes rok.

Manželé Máslovi přípravným kolečkem zdárně prošli. Protože ale byli v té době sezdáni pouhý jeden rok, museli si na dítě z ústavu ještě dalších dvanáct měsíců počkat. Od jejich rozhodnutí přijmout do rodiny cizí dítě tak uběhly téměř tři roky. "Už s tím ani moc nepočítáme, takže i kdyby se teď s nějakým děckem ozvali, museli bychom si to znovu promyslet," přiznává Máslo.

Zbytečně dlouhý proces

Už jenom na zařazení do přípravného kurzu čeká většina žadatelů půl roku, pětina z nich dokonce ještě déle. Samotný kurz přitom většinou trvá 56 hodin, a pokud žadatelé "projdou", uteče ještě další doba, než dostanou dítě do péče. Cesta zájemců o dítě z ústavu je tedy zbytečně komplikovaná a neúměrně dlouhá, upozorňují odborníci i rodiče.

"V ústavech je přitom jednoznačně větší počet dětí, které na pěstounskou péči čekají, než je prověřených zájemců," poukazuje na zásadní problém ředitelka Střediska náhradní rodinné péče Věduna Bubleová. Loni žilo v ústavech z rozhodnutí soudu téměř devět tisíc dětí.

Ministerstvo práce a sociálních věcí chce proces urychlit tím, že začne více uplatňovat princip hledání rodičů pro dítě a ne naopak. "Většina žadatelů chce malé zdravé bílé dítě, a těch je hrozně málo. Ale máme plné ústavy dětí s handicapem, z etnických menšin, s výchovnými problémy," nastiňuje nové cesty v náhradní rodinné péči Miloslav Macela. Do roku 2012 chce také ministerstvo prosadit zákon určující jednotnou délku i obsah přípravných kurzů.

Fungovat jako (náhradní) rodič je celoživotní záležitost

Už dnes ale zákon zájemcům o adopci nebo pěstounství ukládá povinnost zúčastnit se kurzů. "Největší pomoc přitom náhradní rodiče potřebují až nějakou dobu poté, co je dítě umístěno do rodiny," upozorňuje socioložka Věra Haberlová, spoluautorka výzkumu o přípravě budoucích náhradních rodičů. Taková pomoc např. zase v podobě kurzu zatím však vůbec neexistuje. Fungovat jako (náhradní) rodič je přitom celoživotní záležitost, a rodiče by se proto měli neustále vzdělávat a mít po ruce odborníky, na které se v případě potřeby obrátit.

I zde se chystají změny. Nárok na odbornou pomoc budou mít náhradní rodiny od roku 2012 ze zákona. "Pěstouni by měli mít k dispozici nejen odborné služby, ale i služby odlehčovací. Třeba když pěstoun onemocní, tak aby se měl o děti kdo postarat,"  slibuje Macela. Smělé plány ministerstva by však mohly narazit, a to na citelný nedostatek sociálních pracovníků.