Od okamžiku, kdy rodiče podají žádost o adopci, do chvíle, než ho poprvé budou držet v náručí, často uplyne až pět let. Jen na registraci do přípravných kurzů se čeká půl roku, navíc po svěření dítěte se už rodič nemá na koho obrátit o pomoc. To se ale má do roka změnit.
Šestatřicetiletý zahradník Josef Máslo se před necelými třemi lety se svojí druhou manželkou rozhodl, že místo vlastního dítěte si vezmou nějaké z ústavu. Podali žádost, nicméně následujícího půl roku se nic nedělo. Poté přijel na kontrolu místní sociální výbor, po pár dnech znovu krajský. "Obě kontroly se nás ptaly na to samé a podrobily nás totálnímu výslechu," vzpomíná Máslo.
Následoval kolotoč psychologických a jiných přednášek - třeba o kojení z flašky či o opruzeninách, kde se rodiče celkem čtyř vlastních dětí příliš nového nedozvěděli. Nakonec přišel zátěžový test a pohovor s psycholožkou. Celkem příprava, která však slouží spíše jako otestování žadatelů, jestli jsou dostatečně vhodnými náhradními rodiči, trvala přes rok.
Manželé Máslovi přípravným kolečkem zdárně prošli. Protože ale byli v té době sezdáni pouhý jeden rok, museli si na dítě z ústavu ještě dalších dvanáct měsíců počkat. Od jejich rozhodnutí přijmout do rodiny cizí dítě tak uběhly téměř tři roky. "Už s tím ani moc nepočítáme, takže i kdyby se teď s nějakým děckem ozvali, museli bychom si to znovu promyslet," přiznává Máslo.
Zbytečně dlouhý proces
Už jenom na zařazení do přípravného kurzu čeká většina žadatelů půl roku, pětina z nich dokonce ještě déle. Samotný kurz přitom většinou trvá 56 hodin, a pokud žadatelé "projdou", uteče ještě další doba, než dostanou dítě do péče. Cesta zájemců o dítě z ústavu je tedy zbytečně komplikovaná a neúměrně dlouhá, upozorňují odborníci i rodiče.
"V ústavech je přitom jednoznačně větší počet dětí, které na pěstounskou péči čekají, než je prověřených zájemců," poukazuje na zásadní problém ředitelka Střediska náhradní rodinné péče Věduna Bubleová. Loni žilo v ústavech z rozhodnutí soudu téměř devět tisíc dětí.
Ministerstvo práce a sociálních věcí chce proces urychlit tím, že začne více uplatňovat princip hledání rodičů pro dítě a ne naopak. "Většina žadatelů chce malé zdravé bílé dítě, a těch je hrozně málo. Ale máme plné ústavy dětí s handicapem, z etnických menšin, s výchovnými problémy," nastiňuje nové cesty v náhradní rodinné péči Miloslav Macela. Do roku 2012 chce také ministerstvo prosadit zákon určující jednotnou délku i obsah přípravných kurzů.
Fungovat jako (náhradní) rodič je celoživotní záležitost
Už dnes ale zákon zájemcům o adopci nebo pěstounství ukládá povinnost zúčastnit se kurzů. "Největší pomoc přitom náhradní rodiče potřebují až nějakou dobu poté, co je dítě umístěno do rodiny," upozorňuje socioložka Věra Haberlová, spoluautorka výzkumu o přípravě budoucích náhradních rodičů. Taková pomoc např. zase v podobě kurzu zatím však vůbec neexistuje. Fungovat jako (náhradní) rodič je přitom celoživotní záležitost, a rodiče by se proto měli neustále vzdělávat a mít po ruce odborníky, na které se v případě potřeby obrátit.
I zde se chystají změny. Nárok na odbornou pomoc budou mít náhradní rodiny od roku 2012 ze zákona. "Pěstouni by měli mít k dispozici nejen odborné služby, ale i služby odlehčovací. Třeba když pěstoun onemocní, tak aby se měl o děti kdo postarat," slibuje Macela. Smělé plány ministerstva by však mohly narazit, a to na citelný nedostatek sociálních pracovníků.
|
Proč jste se rozhodl vzít si dítě do pěstounské péče? Davida jsem měl nejdříve pět let v tzv. hostitelské pěstounské péči, kdy ke mně jezdil jednou za měsíc na víkend, trávil s námi Vánoce, prázdniny. Pak se dostal k novým rodičům, ale otec brzy zemřel na mrtvičku a matka Davida vrátila zpátky do ústavu. Tak jsme se s manželkou dohodli, že ho vezmeme k sobě.
Jak dlouho trvalo, než vám úřady Davida svěřily? Jsem atypický případ. Vzhledem k tomu, že jsem se o něj už několik let staral, tak strašně rychle, pár měsíců.
Musel jste projít přípravnými kurzy, když jste žádal o hostitelskou péči? Ne, tam to není dáno zákonem. Navíc jsem mu dělal supervizora a úzce jsem pracoval se sociálními pracovnicemi. Musel jsem ale podstoupit dva ne zrovna příjemné psychologické pohovory.
Sám jste psycholog, co vám tedy na nich vadilo? Bylo to velmi provokativní, až lehce ponižující. Cítil jsem tam ten tlak na negativní motivaci, jestli nejsem pedofil.
Co je nejdůležitější, aby se v systému náhradní rodinné péče změnilo? Rozhodně informovanost veřejnosti jak o náhradních rodičích, tak o dětech v ústavech. Ve Spojených státech to je například velmi společensky ceněné, právník považuje za čest, že se může starat o problémové dítě. Tady se vybojovaly poměrně slušné finanční podmínky, ale těm rodinám chybí uznání. |
Zkušenosti s pohovory má i ministr školství Josef Dobeš. Vedle vlastních dvou malých synů se stará i o patnáctiletého Davida.
