Krušný pohled, když koukáme zdola, od Plešného jezera na protější jezerní stěnu. Jako šedivé čárky na dětském výkresu z ní trčí mrtvé, suché smrky. Jakmile se však vydáme po stezce, která vede po okraji zdejší bezzásahové zóny, kolem nás - mezi uschlými pahýly - bují mladé zdravé stromy. Smrky jsou mrtvé, ať žije Šumava!
"Podívejte na tu hrůzu," osloví paní s batůžkem svou rodinku, s níž právě dorazila šestikilometrovou pohodlnou procházkou z parkoviště v Jelení k Plešnému jezeru, a mávne rukou směrem k jezerní stěně. Stejně jako my si vyrazili na nedělní výlet na okraj bezzásahové zóny.
Generaci smrků tady pozabíjel kůrovec. Není to, pravda, zrovna nejmalebnější výseč šumavských panoramat, na výletníka působí stojící mrtvoly smrků chmurně, až má skoro chuť vzít pilu do ruky...
...ale stačí sebrat energii a stoupat dál po (už ne tak pohodlné, zato strmější - uf - a kamenité) stezce až k vrcholu Plechý a úhel pohledu se leckomu může otočit až o 180 stupňů.
Stín prožraných mrtvol
Mezi uschlými starci roste nová zelená generace smrků, pěšinu lemují keříky borůvek a brusinek. Když se zastavím, abych popadla dech a nerušilo mě vlastní sípavé funění, slyším ptáky. A tamhle je ještěrka... A dost! Nenechat se unést obrozeneckým líčením krás přírody vůkol. K věci.
Nepokácené, byť mrtvé stromy totiž tvoří ten správný stín a vůbec podmínky k tomu, aby Šumava mohla rodit a "vychovávat" další generace zeleného porostu. Nějaký pátek to potrvá, ale má našlápnuto. Tak praví biologové.
Zato na mýtinách, které sice nehyzdí hřbitov brouky prožraných mrtvol, zůstává pusto. Až kantorsky názorně je tento rozdíl vidět z vrcholu Plechý.
Z hromady šutrů je rozhled na rakouskou i českou stranu. Na té naší je mezi pahýly zeleno a vlaho, rakouská strana je podobná stepi. Na slunci vyprahlá usychající tráva, nějaký ten odolnější keřík a pařezy.
Tam se kácelo.
Autorka není ekologistka, aktivistka ani zelenistka, jen turistka bez přehnaných požadavků na malebnost krajiny.
