Blázinec na slovo vzatý

Boj znepřátelených táborů české psychiatrie si vyžádal oběť v podobě drastického omezení provozu Centra krizové intervence v pražských Bohnicích.

Na osmnáctý květen nebude Irena Sgallová vzpomínat v dobrém. Během dne zazvonil vedoucí lékařce Centra krizové intervence při Psychiatrické léčebně Bohnice telefon. Hlas primáře jí tlumočil příkaz ředitele ústavu Ivana Davida, že k 1. červnu de facto končí.

Je to dosud poslední úder v boji těžkých vah české psychiatrie. V jednom rohu stojí vedení bohnické léčebny v čele s ředitelem (a exministrem zdravotnictví) Ivanem Davidem. Snaží se o to, aby léčebna poskytovala všechny možné druhy služeb od běžných hospitalizací přes nejrůznější typy terapií po zřizování domovů důchodců s psychiatrickou péčí. Ve druhém rohu stojí lidé, kteří se domnívají, že klasická léčebna je instituce přežitá a že lepší je takzvaná komunitní péče. To zjednodušeně znamená, že je výhodné lidem s psychickými problémy pomáhat co nejvíce ambulantně, aby se nevytrhovali z běžného způsobu života. Jejich hlavním argumentem je stigmatizace, kterou s sebou nese postavení pacienta v psychiatrické léčebně: mnoho lidí, kteří cítí, že se dostali do situace, již nezvládají, by požádalo o lékařskou pomoc, ale ani za nic by se nenechali zavřít do „blázince“.

Co je krizové centrum

Centrum krizové intervence je místo, kam můžete přijít nebo zatelefonovat, když je vám mimořádně zle a nemáte se kam jinam obrátit, ale nechcete se kvůli tomu stát pacientem psychiatrického ústavu. Za pomoci tehdejšího šéfa léčebny Zdeňka Bašného jej v roce 1991 založil psychiatr Petr Rákos; dodnes je jedním z pouze tří v Česku, která poskytují nepřetržitou lékařskou službu. Má k dispozici jedenáct lůžek, linku důvěry, psychiatra a psychologa. Davidovo omezení by mělo znamenat, že lůžka budou zrušena a lékaři budou pracovat pouze od 08.00 do 16.30. Loni mělo centrum přes 2000 návštěvníků; desetina z nich tam rovnou několik dnů zůstala. Kromě toho lékaři vyřídili na pět tisíc telefonátů. Kolik z nich bylo například od lidí, kteří by si jinak sáhli na život, nelze přesně spočítat, stejně jako počet lidí, kteří by jinak podstoupili nákladnou hospitalizaci.

Právě krizové centrum je třecí plochou mezi oběma tábory. Pracují v něm lidé, kteří jsou přesvědčeni o tom, že českou psychiatrii je nutné od základů změnit. Patří k nim Zdeněk Bašný, spoluzakladatel centra a Davidův předchůdce ve funkci ředitele léčebny, i mnoho psychiatrů, kteří se na práci centra podíleli či dosud podílejí. Argumentují koncepcí dlouhodobého rozvoje psychiatrie schválené ministerstvem zdravotnictví a mezinárodní Deklarací o duševním zdraví pro Evropu, již v roce 2005 podepsala ministryně Milada Emmerová. Kromě toho se za jejich věc bere řada neziskových organizací: ty buď v léčebně přímo působí, nebo se tak či onak péčí o duševně nemocné lidi zabývají. Centrum je podle nich jednou z prvních vlaštovek signalizujících změnu.

David ale také musí hradit drahý provoz centra ze zdrojů léčebny; jde o zhruba šest milionů korun ročně a za loňský rok je centrum v přibližně třímilionovém minusu. „Proč bychom měli platit lůžka v centru, která jsou zaplněna z 27 procent, když má celá léčebna 95 procent?“ říká David.

Jeho odpůrci mu vyčítají, že o moderní léčbu nejeví zájem - i proto, že by to pro léčebnu znamenalo méně peněz. „Pan ředitel David nesdílí názor, že budoucnost patří komunitní péči,“ říká psychiatr Petr Příhoda, jenž v centru externě působil.

David uzavřel nevýhodné smlouvy s pojišťovnami, takže kvalifikovaní lékaři jsou za práci v centru placeni méně, než by podle tabulek měli být (Příhoda je jedním z nich). Další problém je, že centrum nevyužívá grantů. Když jeho lékaři sepsali žádost o grant, vedení léčebny ji adresátovi, pražskému magistrátu, vůbec nepodalo. Lékaři z centra si myslí, že ze strany vedení je to cílená snaha jejich pracoviště zlikvidovat.

A tady přichází chvíle, kdy se z profesního stává spor osobní. „Nejsem proti komunitní péči, ale jsem proti hloupým hlasům, které říkají, že může léčebnu plně nahradit,“ řekl David. Na kritiku reaguje podrážděně. „Cože říkal pan Bašný? To je blbost. Nevynechá příležitost, aby o mně řekl něco špatného. Žvanilové, co na mě útočí, mohou založit vlastní krizové centrum a platit ho. Ale dokud je centrum jedním z oddělení léčebny, musejí respektovat, že je v mé pravomoci jeho provoz omezit nebo zrušit.“

Obzvlášť zuřivý boj vede David s některými neziskovými organizacemi. Jednou z nich je Centrum pro rozvoj péče o duševní zdraví (CRPDZ) v čele s Barborou Wenigovou. „Ti lidé žijí z grantů, a žijí si dobře, ale o žádné pacienty se nestarají,“ říká David. Leccos z jednání neziskovek jeho nakvašenost ospravedlňuje. CRPDZ loni přišlo s koncepcí psychiatrické reformy; David ji zepsul. Wenigová však sama říká, že klíčovou ekonomickou analýzu bude mít k dispozici až letos na podzim.

Foto: Karel Šanda, Robert Sedmík