Blokáda papalášů? Ale kdeže...

Papaláše lze charakterizovat zhruba takto:má funkci a slušný příjem, všude vykládá, jak hájí zájmy ostatních, ale jeho práce se vyčerpává vlastně jen v neustálém opakování této mantry. Což je nakonec veškerou náplní jeho funkce - a její jediný smysl je, aby měl dotyčný slušný příjem.

Dodatkovým aspektem papalášství bývá i to, že když se něco naplánuje, pak to obvykle  zaskřípe, ale odpovědnost se hodí na druhé. A pak je tu ještě jeden častý rys – arogance, která obvykle nastupuje na místo argumentů.

Když čeští odboráři vyhlásili blokádu proti papalášům (majíce na mysli Nečasovu vládu), do jisté míry se trefili. Ano, je tu vláda, která se zaklíná bojem s korupcí, a přitom je sama opředena korupčními aférami; ano, je tu "vláda reforem“, jejíž reformy neuvěřitelně skřípou; ano, je tu vláda, která vždy, když se něco nedaří, najde viníka vně.

Jenže tohle jsou věci, které odboráře netrápí. Kvůli korupci se ve čtvrtek stávkovat nebude, a pokud jde o reformy, odborářům vadí pravý opak toho, co by vadit mělo – nikoli že drhnou, ale že vůbec jsou.

Celá odborářská akce včetně vyhlášení "blokády proto papalášům" přitom nápadně připomíná to, co chce sama kritizovat - šlendrián. Svou nedotaženou organizací (stávka měla být v pondělí, pak se nahonem raději přesouvala na čtvrtek, ovšem s tím, že ji budou provázet blokády, z nichž nakonec také sešlo; že odboráři ani pořádně nevědí, kdo se zúčastní a kdo ne, netřeba zmiňovat), prázdnými frázemi (aby z blokády aspoň něco zbylo, udělalo se z ní velkohubé protipapalášské heslo) a líbivými, ale od reality odtrženými cíli (tak třeba "nesmyslné rušení zaměstnaneckých benefitů bude mít silné negativní sociální a ekonomické dopady").

Přitom odborovým bossům nejde o nic jiného než o jejich vlastní koryta. Dobře vědí, jak funguje dav, vědí, kdy se ozvat a kdy ne. O věc zase tolik nejde. Když se kvůli svým platům začátkem roku bouřili nemocniční lékaři, nebyli (vyjma zdravotnických buněk) odboráři nijak hlasití. Je to pochopitelné – sedmapadesát procent Čechů sice mělo za to, že lékaři by si vyšší plat zasloužili, s protestem ale měla veřejnost problém. Za lékařský nátlak se stavělo jen čtyřiadvacet lidí ze sta. Teď je poměr jiný: bezmála sedmdesát procent Čechů je roztrpčeno reformami a téměř osmdesát procent je pro stávku (pokud ji přímo nepodporují, alespoň ji chápou). A tak se křičí hodně nahlas. V obou případech jde přitom o totéž.

Pokud jde o blokádu, s tou souzní jen čtyřicet procent lidí – a hle, jak rychle z ní dokázali odboráři vycouvat, tedy udělat z ní "blokádu proti papalášům".

I samotným papalášstvím šermují odborářští bossové hlavně proto, že na to dav obvykle slyší. Exemplárním příkladem papalášství jsou přitom především oni (že si železničářský šéfodborář Jaroslav Pejša jede v době stávky zahrát do Poděbrad golf, je hořkým podtržením řečeného). Toho si však nikdo moc nevšímá. Proč taky - třeba nám vydupou nějakou tu korunu navíc, ať to stojí, co to stojí.