Až na dno
"Býval jsem horník, teď jsem nic. A mým obývákem je garáž"
30.09.2018 20:01 Reportáž
Já jsem horník, kdo je víc, říkalo se v Ostravě, metropoli uhlí a železa. Bývávalo. TÝDEN přináší příběhy někdejších havířů a hutníků, kteří žijí v garážích nebo chatrčích pod haldami. "Býval jsem horník, teď jsem nic," stýská si bývalý havíř Václav Volný. Jeho obývákem je garáž.
Uměli to roztočit. S hornickým platem se stávali králi diskoték a v obchodech se nemuseli dívat po slevách. Zdálo se, že to tak zůstane navždy.
Jednačtyřicetiletý Václav Volný z Ostravy fáral pro těžní společnost OKD od konce devadesátých let. Na Dole ČSA na Karvinsku, protože v té době už byly ostravské šachty uzavřeny. "V Karviné jsem napřed vydělával přes dvacet tisíc čistého, později více. S tím se dalo žít, rodina se měla dobře," vzpomíná Volný. Je to chlap jako hora. A řečeno s Petrem Bezručem, básníkem havířů: "Svaly mu v železo ztuhly".
Přesto Václav Volný žije druhým rokem v garáži, do níž se vstupuje dírou vymlácenou ve zdi, vrata se zámkem zůstala kupodivu nepoškozena. Uvnitř je pečlivě uklizeno, ač žádná návštěva nebyla ohlášena. Provizorní obývák je vybaven sedačkou i dvojlůžkem, dokonce psacím stolem. "Hodila by se nějaká starší kamna, deky a oblečení," prosí bezdomovec o případnou pomoc. Poslední zimu prožil bez kamen a už by v garáži nerad znovu drkotal zuby. "Třeba se nám s přítelkyní podaří garáž opustit, než přijdou mrazy," přeje si a mrkne na stejně starou partnerku Radku.
Segedín a dluhová past
V někdejším socialistickém garážovém městečku mezi uhelnou haldou a řekou Ostravicí v Ostravě-Přívoze místo aut nocují nešťastníci, kteří nezvládli "jízdu" takzvaným spořádaným životem. A sjeli do pangejtu. "Problémy v rodině, dvě děcka a statisícové exekuce," vysvětluje bývalý horník Volný, proč také "zaparkoval" tady v garážích v Muglinovské ulici.
S přítelkyní Radkou Bílkovou zrovna připravují oběd. "Bude segedínský guláš," prozrazuje žena. Garsonka v garáži přitom nemá kuchyňský kout, vaří se venku. Desetilitrový očouzený hrnec stojí na cihlovém podstavci, oheň vydatně plápolá. "Dřeva je všude dost," ukazuje Václav k zalesněné haldě a strká pod guláš další palivo. Předevčírem se v hrnci vařilo kuře, často však zůstává prázdný. "Pobírám jen životní minimum. Na ruku 1400 korun v hotovosti a 800 korun ve stravenkách," vypráví muž. Partnerka do rozpočtu přispívá stejnou částkou, také dávkou ze státní pokladny. "Jak to utratíme, žije se těžko," povzdechnou si oba. A nejen jim. I kocourovi Bohušovi a fence Daisy, protože pak nejsou peníze ani na granule.
Volný uznává, že částečně si za životní kotrmelce může sám. Stát by měl podle něho zakázat činnost lichvářským finančním společnostem, které půjčují na vysoký úrok. "Dostaly i mě, celkem jsem dlužil tři sta tisíc a splátky jsem prostě nedával. A potom ani exekuce." Volný překvapuje perfektními informacemi, jak se lze v Česku oddlužit, pád na dno nezvládá spíše psychicky. Před dluhovou pastí se prostě schoval v jedné z ostravských favel, kde má podobný problém každý její obyvatel. "Jednou se zase postavím na nohy. Hledám práci s pevnou smlouvou, což je první podmínka pro oddlužení," plánuje. Prý je docela dobrým zedníkem, partnerka zase prodavačkou.
Sen o moři
Když prší, nevaří se, venkovní kuchyň je bez střechy. Radka s Vaškem nemají problém s exkurzí po interiéru garáže. Obludná díra vymlácená místo dveří je největším úskalím stavby. "Noci už jsou studené, díru musíme pořádně zakrývat dekami. O zimě radši nemluvím," vysvětluje Radka, pózovat v obýváku ale odmítá.
Je to spartánské bydlení, ale v nouzi určitě lepší než lavička v parku. Uprostřed stojí dvojpostel, u stěny sedací souprava, křesla i noční stolek. Stěny zdobí veselé malůvky asi v místech, kde v klasickém pokoji bývají okna, auto v garáži výhled ven nepotřebovalo. Nad vybouranými "dveřmi" visí rybářské náčiní, v blízké Ostravici se dá leccos ulovit. A v rámu vidím fotografi i s mořským zátiším. "Ještě bych se k moři někdy chtěla podívat, jako malá jsem byla v Bulharsku a Chorvatsku. Vlny, lodě, nádhera," zasní se Radka. Václav si honem musí vybavit nějaké filmové záběry: "Bohužel, u moře jsem nikdy nebyl. Třeba se tam s Radkou podíváme." A hned padají návrhy, kam by se jelo. K Baltskému moři v Polsku je to od garáží jen 550 kilometrů po dálnici, Radka má ale jiné přání. "Brrrr, v Polsku musí být studená voda. Itálie přece není až tak daleko."
Bohužel, v tuhle chvíli je nesmírně daleko i zítřejší den. Opatrně se ptám: "A bude zítra co jíst?" Prý nemají ani korunu. Snažím se v peněžence poslepu nahmátnout stovku, vytáhnu však dvě stě. "To máme na dva dny, díky," rychle sáhnou po bankovce.
Vyučený horník Atík
Nájemníky mají i jiné garáže v Muglinovské ulici. Bydlí tady i matka se synem, který z ghetta denně chodí do učení. Je to prý budoucí kuchař. Tahle dvojice není doma.
I další obyvatel garážové kolonie, s nímž si povídám, rubal ostravské uhlí. "Vlastimil Balaj, říkají mi Atík," představuje se sedmapadesátiletý muž. "Prošel jsem více šachtama, naposledy jsem fáral na Dole Paskov," vzpomíná. "Dokonce mám výuční list: horník - mechanizovaný pracovník, ale dneska je mi úplně na hovno, i když jde o střední odborné vzdělání. Na pracáku se mi v mém věku nad tím výučňákem jen smějí."
Atík žije mezi uhelnou haldou a řekou Ostravicí čtyři roky, letos se ale hodně změnilo a jednou nohou už je z garáže venku. Část týdne tráví na "brigádě" v Beskydech: "Robim u jedné paní na baráku. Za jídlo a trochu peněz." Řádnou práci na smlouvu nicméně nemůže najít. Ani ubytovnu, s úředníky se prý neumí domluvit na příspěvku na bydlení, který by nájem v ubytovně "zacáloval". Problémy má i s trvalým bydlištěm.
"Kurva, je to bordel. Ale kašlu na ně," mávne rukou a natáhne se na polním lůžku v garáži. Než se hádat s úřady, raději si prý přečte pěknou knížku - na nočním stolku jich má kupu. "Teď jsem přelouskal takové mystérium, fajné čtení," podává mi román Chladný plamen, který napsal americký spisovatel Dean Ray Koontz. "Je to o člověku, který má zvláštní předtuchy, díky nimž zachraňuje lidi. Třeba před smrtelnou bouračkou," líčí obsah. Románový spasitel se jmenuje Jim a bezdomovec Atík by potřeboval podobného anděla, který by mu zařídil alespoň ubytovnu. V lepším případě malý kvartýr. "No jo, to jsou knížky. Pohádky, v životě to tak lehké není," zamyslí se Atík.
Jeho garáž je v porovnání s příbytkem souseda Václava výstavní. Vchází se železnými vraty, které lze i zamknout. "Domek" má předzahrádku, malý trávník stíní slunečník zavrtaný do tvárnice. Sedí se pod ním na betonové lavičce nebo na kýblech.
Osm kilometrů bídy
Centrum Ostravy vzkvétá. Periferie se ovšem propadají do stále větší bídy. Z magistrátu tam nedohlédnou - radní raději zaujatě hovoří o stavbě nové koncertní síně nebo rekonstrukci jatek ve Stodolní ulici, která se promění v galerii současného umění.
Návštěvníkům Ostravy proto rád ukazuji i odvrácenou stranu města, souvislou řadu ghett, která na sebe navazují a stále se zvětšují. Začínáme vždycky v Přívoze u hlavního nádraží, pokračujeme do Muglinova a Hrušova, pak na Liščinu do Heřmanic a na Slezskou Ostravu. Z hlavního nádraží přitom vede stejně smutná cesta i opačným směrem. Ke ghettu kolem Spodní ulice a dále průmyslovými areály ke garážové favele na okraji Mariánských Hor.
Je to zoufalý a nejméně osm kilometrů dlouhý pás bídy. Většinou obydlený Romy, v sociální pasti tu ale uvázly i stovky rodin z majority. Fascinuje mě, že Romové nežijí ani v jediné garáži, tohle jsou výhradně "bílé" enklávy chudoby. "Cigáni se bojí psů," vysvětlují si to bývalí horníci a hutníci v garážích. Garáže totiž hlídají vlčáci a jejich kříženci, kteří se netváří nikterak přívětivě.
V chatrči pod haldou
Devětapadesátiletý Ludvík Garnol poprvé sfáral hned po vojně, tedy na sklonku sedmdesátých let. "Kousek odsud na Dole Rudý říjen, po revoluci to přejmenovali na Důl Heřmanice. Na stejné šachtě jsem makal osmnáct let," vypráví bývalý havíř, který viditelně kulhá. Uvolněný kámen ve štole ho poznamenal na zbytek života. "Vážný úraz nohy jsem měl až pár měsíců před tím, než byla šachta v roce 1993 utlumena," vypráví. "Zavalilo mě, ale nemám dost bodů na invalidní důchod. Anebo mi ho prostě schválně nechtějí přiznat. Zkurvysyni, tady v přírodě ale na politiku moc nemyslím," zahání špatné myšlenky.
Provizorní chatku si postavil nedaleko přívozského garážového ghetta, rovněž v onom osmikilometrovém pásu bídy. Pod haldou někdejšího Dolu Vítězný únor.
Důl Rudý říjen a Důl Vítězný únor. "Komunisti byli kurvy, my havíři jsme je nesnášeli. Ale každý měl práci a nikdo nemusel žít v garážích," přemítá Garnol. Jeho život je s uhlím spojen dodnes, na haldě kácí břízy, aby si mohl zatopit a uvařit. "Pro pitnou vodu chodím na benzinku a někdy ji beru z potrubí," ukazuje na parovod.
Sešup na sociální dno byl pozvolný. Rozvod, alimenty, nezaplacené alimenty, kriminál. "Seděl jsem kvůli výživnému na holky, ale dneska máme dobré vztahy. Občas se tu dokonce zastaví, ta vlastní i nevlastní." Nevlastní dcera se ale zrovna bezhlavě zamilovala, tak ji vidí méně. "Hlavně že má robotu, vyrábí jakési součástky na telefony."
Garnol je nyní v nezáviděníhodné situaci, alespoň to tvrdí. "Zapomněl jsem si vyřídit životní minimum, prostě mi to vypadlo z hlavy, tak mě úřad vyřadil z evidence. To je v prdeli, teď jsem úplně bez peněz." Vytahuji dvoustovku, což je asi chabá záplata. "Přijďte zas a doneste i nějaké jídlo," loučí se. Kdyby mu chtěl některý ze čtenářů TÝDNE donést třeba grilované kuře, stačí z Muglinovské ulice odbočit k haldě (naproti benzinové stanici EuroOil) a u plotu s nápisem "Vstup zakázán" hlasitě zavolat: "Ludvo!" A nemusíte spěchat, Ludva tam bude žít ještě hodně let. "Cikánka mi věštila, že se dožiju sto dvaceti," směje se Garnol.
Hutník Pepa
Před bývalým ředitelstvím OKD v centru Ostravy stojí nadživotní bronzová socha horníka. Ocelárny ArcelorMittal zase střeží měděný hutník. Horníci a hutníci. Kdysi kingové u hospodských stolů s plnou šrajtoflí, dnes průměrně placení zaměstnanci, kteří se bojí, že těžký průmysl na Ostravsku brzy klekne.
"Tohle už není moje starost, stejně bych už u vysokých pecí nechtěl znova pracovat," říká šedesátiletý Josef Fistr, bývalý hutník Vítkovických železáren. Rodák z Jeseníků, kterého kdysi do Ostravy přilákaly vysoké mzdy. "Dvanáct let jsem dělal šamotáře, to byla na pecích hodně zodpovědná práce, peněz jsem měl stejně jako ti nejlepší havíři," vzpomíná. Fistr se nikdy neoženil a výdělek si prý uměl užít. "Celý život jsem lítal po ubytovnách, to mně k bydlení stačilo. Až teď mám svůj první dům," zve mě do garáže. A jak se ještě ukáže, je to věčný optimista.
Tahle garážová favela stojí v ostravských Mariánských Horách, nedaleko chemičky BorsodChem a podél železnice do Svinova, z vlaků sem ale přes pás stromů a křoví není vidět. Je mnohem větší než ta v Přívoze, žijí tu desítky "nájemníků". Fistr se totiž zapřísahá, že majiteli garáže platí pětistovku měsíčně. Jiní domorodci ovšem netají, že se do garáží nabourali. "Jsem tady dobrovolně. Každý má, co si zaslouží, a já už nastálo robit nechci," stoicky přiznává Josef Fistr. Občasnou fuškou však nepohrdne. "Do důchodu mi zbývají tři roky, pak bude lépe," věří. Aktuálně musí vystačit se životním minimem 2 200 korun. Stěžování na to, že je to málo, od něho však neuslyšíte.
Fistr právě zpracovává dřevo na zimu velkou dvouruční pilou. V garáži má kamna i sporák na propan-butan. Obývák za plechovými vraty bez oken dokonce skrývá skutečnou obývací stěnu, na níž stojí televizor. "Jen tak pro dekor, nemám tu elektřinu," podotkne Fistr, když se ptám, na jaké programy se dívá. Pak si sedne do křesla, ubalí si cigáro a na klín mu vyskočí mourovatý kocour Macek. "Vlastně se tu máme docela dobře," prohlásí Fistr za oba.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.