Dopis osvobozeným
Čekejte závist a pomluvy! Unesený Petr píše Haně a Antonii
06.04.2015 20:00 Původní zpráva
Petru Kocianovi bylo deset, když ho únosci vláčeli angolskou savanou. Dnes je mu přes čtyřicet a snad díky tomu, že tenkrát byl dítě, vzpomíná na vlastní útrapy s úsměvem. Haně Humpálové a Antonii Chrástecké - dvěma dívkám, které se po dvou letech v zajetí vrátily před týdnem do Česka - napsal prostřednictvím časopisu TÝDEN dopis.
Dívky v březnu 2013 v pákistánské provincii Balúčistán unesli ozbrojenci, když cestovaly autobusem v doprovodu policisty přes Pákistán ze sousedního Íránu do Indie. Jejich propuštění předcházely dlouhé měsíce práce několika zpravodajských služeb. Podle oficiální verze nakonec zprostředkovala propuštění dívek turecká humanitární organizace IHH. Zdroje Lidových novin ovšem tvrdí, že se tak stalo ve spolupráci s Katarem, jehož tajná služba má kontakty v různých radikálních muslimských organizacích. Čeští představitelé tvrdí, že za jejich záchranu nezaplatila ČR výkupné, údajně se ale něm vyjednávalo.
"Připravte se na závist a pomluvy. Zní to neuvěřitelně, ale lidé mohou závidět i uneseným. My jsme se s nimi setkávali hned po návratu. Vůbec jsme to nečekali, a tak se na takovou situaci nijak nepřipravili. Byl socialismus, záviděli nám především, že jsme vůbec vycestovali. A taky, že otec vydělával v Angole jiné peníze, než vydělávali ostatní doma.
Nejabsurdnější byly názory, že jsme se na pochodu museli mít vlastně celkem dobře, když jsme přijeli v teplákových soupravách Adidas. Protože jsme neměli žádné vlastní pořádné oblečení, pořídil nám je Červený kříž, který nás z Angoly odvážel. Za socialismu byla Adidas souprava pro většinu lidí v Československu nedostupným luxusem. Mně bylo deset a moc jsem nevěděl, jak na toto reagovat. Zkoušel jsem vysvětlovat, že to celé bylo jinak. Ne všichni ale chtěli poslouchat.
Ještě dlouho se budete setkávat jak s nevraživostí, tak i se soucitem. Řeči o tom, že se vám dostalo toho, o co jste si říkaly, povedou hlavně ti, kteří se drží doma za pecí. Budou říkat, že vás tam stát měl nechat, nic pro vás nedělat, že to byla vaše věc a proč máme platit záchranu z našich daní. Ale to je vážně jedno. Stát je tu ale i od toho, aby své občany chránil za všech situací. Samy nejlépe víte, jakých chyb jste se dopustily a nesčetněkrát jste přemýšlely o tom, co jste měly udělat jinak. Dva roky zajetí jsou něco, co si nikdo nedokáže představit.
Nedejte se! Je důležité nepřipouštět si útoky hloupých a zlých lidí. Zřejmě vzniknou konspirační teorie, že se vám nic nestalo, možná se za chvíli od nějakého chytráka dozvíme, že jste agentky USA... I to jsme zažili, říkalo se, že se v angolské papírně, kde můj otec pracoval, nevyráběl papír, ale zbraně. Je nutné si toho nevšímat. Úplně to ignorovat, a pokud možno nevyhledávat příležitosti se takové věci vůbec dozvídat. Dneska to asi znamená nechodit na sociální sítě. To bylo před 30 lety jednodušší. A když už narazíte na nesmysly, tak se jimi netrapte.
A poslední věc: dobře promýšlejte, kdy o zážitcích vyprávět a kdy ne. A komu. Člověk má potřebu se z toho vypovídat. A pak mluví pořád, dokola, ustavičně. A ti ostatní si můžou myslet, že se chlubí, že je monotematický, nudný, otravný. Tahle fáze určitě může přijít. Neznamená to ale, že o zážitcích se má mlčet. Většina lidí si to, čím jste prošli, vůbec nepochopí. Nemůže. Nic takového totiž nezažili a nezažijí."
V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ VYCHÁZÍ V ÚTERÝ 7. DUBNA 2015, ČTĚTE ROZHOVOR S LUBOMÍREM SAZEČKEM, ČECHEM, KTERÉHO PŘED VÍCE NEŽ TŘICETI LETY UNESLI V ANGOLE.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.