Komunistické Československo
Červen 1950: krutá poprava Milady Horákové

Nejvyšší trest, který začátkem června 1950 ve zmanipulovaném procesu vynesl komunistický soud nad Miladou Horákovou, vyvolal protesty v řadě demokratických zemí světa. Intervence Winstona Churchilla nebo Alberta Einsteina však narážely na hradbu mlčení. A 27. června 1950 byla Milada Horáková - jako poslední ze čtyř lidí odsouzených v procesu k smrti - popravena. A to krutým a surovým způsobem, kdy ji kati pomalu uškrtili na popravčím prkně.

Smrtí významné československé demokratické političky tak vyvrcholil proces, o kterém historici hovoří jako o jedné z nejhorších justičních vražd zinscenovaných komunistickými vládci. Kromě Horákové která za války poznala nacistické káznice, spáchali komunističtí vládci justiční zločin i na historikovi a kritikovi Záviši Kalandrovi, bývalém policistovi Janu Bouchalovi a podnikateli Oldřichu Peclovi. Ti všichni zemřeli na popravišti.

Proces, první v Československu zinscenovaný podle scénáře uplatňovaného ve 30. letech minulého století v SSSR, skončil kromě čtyř trestů smrti čtyřmi doživotními žaláři, zbylí obžalovaní dostali od 15 do 25 let vězení. Líčení, z něhož se pořizoval filmový záznam a po večerech v rozhlase vysílaly cenzurované reportáže, se smutně zapsalo do české historie mimo jiné postavou fanatického prokurátora Josefa Urválka, libujícího si v nadávkách obžalovaným.

Předehrou soudního jednání se stalo na podzim 1949 zatčení Horákové a několika dalších významných politiků, kteří se odmítli smířit s komunistickým převzetím moci a snažili se mimo jiné udržovat kontakty s exilovými politiky a předúnorovými ministry Petrem Zenklem a Hubertem Ripkou. Na konci října pak vznikla zpráva o dosavadních výsledcích šetření, která měla název Direktorium československého odboje. V ní bylo vykonstruováno schéma protistátního spiknutí.

Uměle vytvořený zločin

Strůjci procesu postupně vybrali třináct hlavních obětí a uměle vytvořili vedení údajné ilegální skupiny. Sešly se v něm osoby, které se někdy ani neznaly, pouze reprezentovaly různé opoziční směry. Koncepce se přitom měnila a dotvářela, zpočátku bylo vyšetřování zaměřeno na domácí opozici. Na jaře 1950 však začalo převažovat mezinárodní zaměření s cílem ukázat spojení s "mezinárodní reakcí". Právě proto byla do čela údajného spiknutí postavena Horáková, která udržovala kontakty s exilem.

Hlavní slovo při vyšetřování a přípravě procesu měli sovětští poradci, kteří určovali a řídili směr vyšetřování a často se také sami účastnili výslechů. Obvinění byli za použití fyzického a psychického násilí nuceni naučit se zpaměti jak otázky, tak požadované odpovědi. Byť ne vždy se vyšetřovaní drželi předem daného scénáře, zejména Milada Horáková dokázala vzdorovat a snažila se bránit sebe a své ideály. Ačkoli nejspíš tušila, že to na výši trestu nebude mít vliv.

Se začátkem soudního přelíčení se naplno rozběhla také mediální kampaň, která měla komunistické straně zajistit požadovaný politický kapitál. Soudu denně přicházely stovky rezolucí dožadujících se nejpřísnějšího potrestání "zrádců a sabotérů" a volajících po trestu smrti pro Horákovou a další obžalované. Podle historika Karla Kaplana byl proces zinscenován jako velkolepá divadelní tragédie, jejímž hlavním kritériem byl politický účinek a ohlas u veřejnosti.

Poslední slova Milady Horákové

Milada Horáková přitom odmítla požádat o milost, žádost za ní nakonec podali její otec a sedmnáctiletá dcera. Marně, stejně jako byly marné dopisy Churchilla a Einsteina, prezident Klement Gottwald rozsudek potvrdil. "Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to...," byla poslední slova ženy, jejíž popel skončil neznámo kde.

Na konci 60. let minulého století, v období politického uvolnění, byl rozsudek nad Horákovou zrušen, plně soudně rehabilitována však mohla být teprve po listopadu 1989. V roce 1991 pak prezident Václav Havel udělil Miladě Horákové in memoriam Řád T. G. Masaryka I. třídy. Rozběhlo se také vyšetřování zinscenovaného procesu, před soudem skončila jen někdejší dělnická prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová, kterou soudy poslaly na tři roky do vězení.

Za mřížemi strávila necelé dva roky, v prosinci 2010 dostala tehdy devětaosmdesátiletá žena prezidentskou milost. Nad svým účinkováním v politickém procesu přitom nikdy nevyjádřila lítost. "Já, kdyby se mi to stalo a byla tam veřejnost, bych především řekla, že to není pravda, a ona se přiznávala," řekla novinářům, když opouštěla vězení. Podobné argumenty na adresu Milady Horákové dodnes zaznívají i od některých výrazných představitelů současné komunistické strany.