Bouřlivý potlesk uvítal na pódiu v pražském Kongresovém centru sira Nicholase Wintona. Osmadevadesátiletý Brit přijel do Prahy na pozvání bývalého prezidenta Václava Havla. A na setkání s těmi, jimž před téměř 70 lety zachránil život.
Během téměř tříhodinového programu, kterému kromě zhruba desítky „Wintonových dětí" přihlížel sál zaplněný středoškolskými studenty, byl mimo jiné uveden šest let starý film režiséra Matěje Mináče „Síla lidskosti - Nicholas Winton". Dojatý sir Winton vyslechl gratulace od českých školáků, dostal certifikát potvrzující pojmenování planetky číslo 19384 jeho jménem a udělil souhlas s použitím svého jména v názvu jedné z českých škol. „Vlastně si nedovedu představit, jak bych se tomu mohl vyhnout," zažertoval.
Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg navíc přítomným sdělil, že podpořil iniciativu českých studentů, kteří doposud sesbírali 32 233 podpisů pod žádost, aby byla siru Wintonovi udělena Nobelova cena za mír. Ministr dopis výboru pro udělování cen podle svých slov již odeslal. Winton se v průběhu celé, velice jímavé akce několikrát neubránil dojetí. Když si v samém závěru již na odchodu otíral slzy z očí, doprovázel ho ze sálu bouřlivý aplaus.
Příběh nenápadného hrdinství
Ruth Hálové bylo třináct let, když v Praze spolu s dalšími převážně židovskými dětmi, s visačkou s číslem a potřebnými doklady na krku, nasedala do vlaku do Anglie. Stala se tak jedním z 669 dětí zachráněných před nacisty. Jedním z dětí Nicholase Wintona.
„Narodila jsem se v roce 1926 v Krumlově," říká paní Hálová. „Vyhodili mě ze školy, potom i z Krumlova, ze kterého se pak stalo nacistické město, a s maminkou jsme odešly do Prahy," popisuje začátek svého příběhu.
Do hlavního města Československa přijel koncem roku 1938 i tehdy devětadvacetiletý Nicholas Winton. Během dvou týdnů, které zde strávil, viděl utrpení utečenců z pohraničních oblastí, které Československo krátce předtím odstoupilo Německu. V provizorní úřadovně v hotelu na Václavském náměstí začal přijímat povětšinou židovské rodiny, které chtěly kvůli nebezpečí poslat své děti za hranice. Během krátké doby vytvořil seznam dětí, které chtěl z Československa odvézt. Bylo na něm přes 2000 jmen.
Tím práce teprve začala. Bylo třeba přesvědčit vlády zemí, které pro tento účel připadaly v úvahu, aby děti přijaly. Z desítek států nakonec ponechaly své brány otevřené pouze dva: Velká Británie a Švédsko. Druhý krok spočíval v nalezení rodin, které by byly ochotné se dětí ujmout, a vyřízení veškerých formalit. „Uchylovali jsme se i k falšování dokladů, protože úřady byly zoufale pomalé. Žádné z těch dětí se ale do Británie nedostalo ilegálně, jen jsme věcem trochu pomohli," vzpomíná dnes osmadevadesátiletý Winton v dokumentu Síla lidskosti, který o jeho díle v roce 2001 natočil režisér Matěj Mináč.
Ani tím horečná činnost nekončila. Bylo třeba vypravit vlaky, Winton navíc žil v neustálém strachu, že má příliš málo času. Během krátké doby, do vypuknutí světové války, pomohl vycestovat téměř sedmi stovkám dětí. „Maminka v Praze sehnala informaci o panu Wintonovi a pak jsme stáli frontu ve Voršilské ulici na dotazník," popisuje své dojmy Ruth Hálová, „1. července jsem se tak dostala tím velkým transportem do Británie." Posledním, největším transportem mělo jet 250 převážně židovských dětí a vyjet měl začátkem září 1939. Do cesty se mu nicméně postavila vypuknuvší válka. Z dětí, které do něj měly být zařazeny, nepřežilo ani jediné...
Půl století o svém činu mlčel
Po příjezdu do Londýna Nicholas Winton se „svými" dětmi ztratil kontakt. Rozprchly se do různých koutů země, část byla umístěna v internátní české škole ve Walesu. Některá z nich se po skončení války vrátila do Čech. „Moje maminka válku přežila v Terezíně. To setkání s ní po šesti letech bylo nádherné," vzpomíná dnes paní Ruth Hálová. Většina těch, kdo do Británie cestovali spolu s ní, ale takové štěstí neměla. Po jejich rodinách zůstaly po válce už jen zápisy v matrikách.
Nicholas Winton o svém činu celých 50 let mlčel. Odhalila ho až v roce 1988 jeho žena Grete, která na půdě jejich domu objevila starý zapomenutý kufřík se seznamem dětí a dopisy od jejich rodičů.
Wintonovy děti se se svým zachráncem setkaly poprvé v pořadu britské televize nazvaném „To je život", od té doby jsou mezi nimi čilé vztahy. „Stýkáme se hodně. Byl i u nás na chalupě, já jsem u něj byla naposledy před třemi lety se svou sestřenicí. Dokonce nám vlastnoručně uvařil polévku," vypráví s úsměvem paní Hálová.
Foto: ČTK
