Rozhovor TÝDEN.CZ
Česká vědkyně přežila přepadení v pralese

Kateřina Sam (32) je bioložka, která pracuje v týmu českého tropického biologa Vojtěcha Novotného na Papui-Nové Guinei. Pohledná mladá žena zažila v roce 2008 přepadení a vypálení terénního tábora, po němž se musela se svázanýma rukama prodírat pralesem do nejbližší vesnice. V rozhovoru s TÝDNEM vysvětluje, proč má Papua Nová Guinea pověst země s nejvyšší mírou kriminality na světě.

Za jakých okolností vlastně k vašemu přepadení došlo?

Skupina Papuánců prostě přepadla naši stanici, na níž jsem byla ještě se čtyřmi papuánskými kolegy. Vzali peníze a nějaké věci, muže zmlátili a celý kemp zapálili. Mě taky chtěl jeden z útočníků uhodit, ale podařilo se mu pouze srazit mi brýle. Pak ho velitel té skupiny zastavil s tím, že mi nemá ubližovat.

Co se dělo dál?

Svázali mi za zády ruce gumou vyříznutou z pneumatiky a vypustili mě do pralesa. V něm jsem pak strávila noc a téměř dva dny, než jsem došla do vesnice a zavolala pomoc.

Vůbec si nedovedu představit, že žena jako vy putuje přes noc papuánským pralesem, navíc se svázanýma rukama. Nevypadáte jako Krokodýl Dundee. Jak jste to dokázala?

Těžko. Pořád jsem se pokoušela ta pouta vzadu za zády rozedřít o kameny, ale nepovedlo se mi to. Tak jsem se svázanýma rukama i spala. Ani ve dne ta chůze nebyla nic příjemného. Normálně chodíme po pralese s mačetou, prosekáváme si cestu. Takhle jdete a nemůžete si ani rukou odhrnout větev. A já neměla ani brýle. Byla jsem celá ošlehaná a poškrábaná.

Utrpěla jste nějaké zranění?

Na zápěstích mám dodnes jizvy, půl roku jsem měla poškozené nervy na rukou. Každopádně jsem musela po příchodu do vesnice vypadat hrozně. Navíc jsem po těle měla spoustu pijavic.

Jak jste se dostala do nemocnice?

Z vesnice zavolali Vojtovi (šéf vědeckého týmu-pozn. redakce), který pro mě nechal poslat vrtulník. A přiletěl s ním také. Musel na mě být hrozný pohled (smích). Horší bylo, že jsem po ošetření musela zaplatit v přepočtu 250 tisíc korun, které ta cesta vrtulníkem stála.

Vy jste nebyla pro podobné případy pojištěná?

Ano, ale peníze proplatila pojišťovna až po půl roce. A já musela zaplatit prakticky ihned.

Čekal bych, že se po podobném zážitku seberete a nebude chtít Papuu už nikdy vidět. A vy tom vyprávíte, jako byste zabloudila někde na Šumavě...

Pomohli mi kolegové vědci, kteří mě podpořili a pomohli i sehnat nové vybavení. Papua-Nová Guinea má sice možná nejvyšší míru kriminality na světě, alespoň se to píše a říká, na druhé straně je to ale oblast, která vědcům nabízí neskutečně široké možnosti k výzkumu. A vědec prostě musí počítat s tím, že výzkum má i své stinné stránky.

Máte kromě přepadení ještě nějaké jiné osobní zkušenosti s místní kriminalitou?

Ano, několik. Loni například přepadli restauraci, do které jsem pozvala po úspěšném projektu šest svých papuánských kolegů na večeři. Sotva jsme si objednali a dostali jídlo, vtrhli tam ozbrojenci, kteří předtím přemohli a zranili ochranku restaurace. Jednoho muže vážně posekali mačetou na rukou a hlavě.

Vás nenapadli?

Ne, naštěstí ne. K našemu stolu jen přišel chlap s pistolí, mířil na nás a říkal, že když nebudeme dělat problémy, nic se nám nestane. Těm lupičům šlo pouze o peníze z restaurace. Nakonec mě nechali ošetřit i toho krvácejícího člena ochranky. I když ošetřit...pouze jsem ho obvázala a zaškrtila mu ruce ubrusy, nic jiného po ruce nebylo. Hodně krvácel.

Přijela policie?

Ano. Ale až poté, co lupiči sedli do lodí a odjeli. Mě nejvíc šokovalo, že obsluha té restaurace dělala, jako by se vůbec nic nestalo. Na zemi ležel krvácející člověk, zabalený v ubrusu a oni se nás úplně vážně ptali, jestli si všichni dáme nové jídlo. Chtěla jsem už jen whisky... Prostě se jelo dál. Navíc policie dlouho odmítala odvézt do nemocnice toho zraněného člověka s tím, že to není její povinnost. Oni jsou prostě na podobá přepadení zvyklí, příliš je to nevzrušuje.

Proč je vlastně na Papui-Nové Guinei tak vysoká kriminalita?

To má hned několik důvodů. Jedním z nich jsou prodeje půdy. Některé papuánské kmeny prodají půdu těžařským společnostem a členové kmene se pak odstěhují i s penězi někam do měst, kde ale za čas všechno utratí. A protože nemají z čeho žít, tíhnou ke kriminálním činnostem.

Vláda s tím nic nedělá?

Vláda prodej půdy a pralesa nemůže většinou nijak regulovat, půda patří jednotlivým kmenům. A do toho, jak kmen se svou půdou naloží, nemůže nikdo mluvit. Proto se také některé těžařské společnosti snaží kmeny přesvědčit o prodeji třeba tím, že jim nabízejí prodejné ženy, alkohol a podobně. Naštěstí ale stále existují kmeny, které si uvědomují, že půda pro ně představuje obživu, bez které se neobejdou, a půdu odmítají prodat.

Vy sama jste si vzala Papuánce, máte s ním dítě. Jak on se dívá na vysokou kriminalitu ve své zemi?

Můj muž je také vědec a jeho rodina pochází z jižní, pobřežní části Papuy-Nové Guiney, kde se žilo vždy mnohem poklidněji než na horách. Lidé se živili rybařením a zemědělstvím. Jedna ze sester mého muže pracuje jako právnička, druhá jako inženýrka, bratr je manažerem v těžební společnosti. Ti říkají, že naprostou většinu kriminality v jejich městech mají na svědomí nově přistěhovalí lidé z hor.

Kvůli tomu, že prodávají půdu?

Nejen kvůli tomu. Horalé jsou na Papui prostě mnohem divočejší, dravější než obyvatelé nížin. A to se projevuje v mnoha ohledech, třeba i v tom, že většinu poslanců parlamentu tvoří právě lidé z hor. Především ale horské obyvatelstvo ovládá z velké části i ekonomiku. Lidé z jiných oblastí jim nemohou konkurovat. Týká se to třeba prodeje betelových ořechů, považovaných za drogu.

V jakém smyslu?

Ptali jsem se některých žen z nížin, proč nejezdí betelové ořechy prodávat do hor. Tam se totiž pěstovat nedají, a proto je jejich cena na horách až čtyřikrát vyšší než v nížinách. Jenže ty ženy mi prostě řekly, že kdyby se s betelovými ořechy vydaly za horaly, oni by je okamžitě zabili a zboží jim sebrali. Proto ten obchod probíhá tak, že překupníci z hor přijedou dolů, nakoupí a sami prodávají svým lidem. Obráceně to nefunguje.

Jak se snažíte snížit riziko přepadení? Chodíte s pistolí za pasem?

Ne. Ale nechodím nikam sama. Pořád je se mnou někdo. I na vědeckých stanicích v pralese, když se jdu třeba koupat k řece. Rodina mého muže ale žije ve městě Port Moresby a také si nedovolí vyrazit z domu na procházku po šesté večer. Domy se zamykají, i když jdete před dům vynést odpadky.

To asi není zrovna příjemný pocit...

To tedy ne. Papua je krásná, ale trochu mi tam chybí ta svoboda. Prostě si někam vyrazit sama beze strachu.

Tým tropického biologa Vojtěcha Novotného, jehož jste členem, se ale na Papui výborně etabloval. Čím to je, že právě čeští vědci dokáží přes všechny problémy pracovat v oblasti, které je pro řadu jiných vědců příliš nebezpečná?

Vojta se skutečně dokázal v maximální možné míře sžít s místní kulturou, najít důležité kontakty a vytvořit tým schopný pracovat v papuánských podmínkách. On ví, na koho se obrátit, spolupracuje při výzkumu s místními odborníky i terénními pracovníky, což není jednoduché. Rizika spojená s kriminalitou nikdy nelze úplně vyloučit, ovšem jestli se někdo ze zahraničních vědců umí na Papui pohybovat, tak je to právě Vojta.

Obracejí se na vás o radu jiní zahraniční vědci?

Na Vojtu určitě. Někdy ale ani rada nestačí. Nedávno třeba dostali Australané obrovskou zakázku na ornitologický průzkum Papui, ale po několika měsících to museli vzdát. Nedokázali najít totiž dostatek místních terénních pracovníků, kteří by mohli a uměli tuhle práci dělat. Tak jsme tu zakázku dostali my.

Říkáte, že ani vaše osobní zkušenosti s místní kriminalitou vás nedokážou odradit od zajímavé vědecké práce, kterou vám Papua nabízí. Co právě nyní konkrétně zkoumáte?

Teď se zabývám výzkumem, který se týká chemických reakcí stromů napadených škůdci, třeba housenkami. Už totiž víme, že takový strom je schopen předat informaci o svém napadení na dálku predátorům, například ptákům, kteří škůdce začnou likvidovat. Podařilo se nám třeba zjistit, že i v listu ožraném housenkou dojde k určité chemické reakci, která vyšle signál o napadení nejen predátorům, ale i okolním stromům. S nadsázkou řečeno, je to jako v nějaké pohádce. Stromy spolu opravdu dokážou komunikovat. A ještě poslat zprávu ptákům.

Má takový výzkum konkrétní význam třeba i pro lesy ve střední Evropě?

Každé bližší poznání přírody může mít význam pro budoucnost, včetně jeho možného komerčního využití. To vždycky v Česku říkám i lidem, kteří se diví, co na Papui vlastně dělám. Náš výzkum pochopitelně může pomoci i v ochraně proti škůdcům v jiných lesích a jiné krajině. Jde o to, abychom dokázali rozklíčovat podstatu chemických reakcí ve stromech a popsat, jak na tyto reakce reagují třeba právě predátoři. Takové zjištění by pak mohlo vést k lepší ochraně stromů i v hospodářské krajině, aniž bychom museli využívat tolik chemických postřiků a dalších opatření.

Byla jste přepadena, okradena, pohybujete se polovinu roku v prostředí s nejvyšší mírou kriminality na světě. Co na vaši práci říkají rodiče a manžel?

Manžel je většinou se mnou, ví, jak to na Papui chodí. Rodiče mají pochopitelně strach. Na druhou stranu vždycky říkám, že riziko nikdy úplně vyloučit nemůžete. Vrátíte se z papuánského pralesa a doma vás přejede auto.