Spousta hollywoodských trháků a seriálů, které se těší divácké oblibě se odehrává ve vězeňském prostředí. A i redakci TÝDEN.CZ zajímalo, jak to v takové opravdové věznici chodí. I když jsme neprozkoumali zákoutí kultovního Alcatrazu, jeden den ve vazební věznici Praha-Ruzyně nám pomohl poodhalit, jaké je to být na chvíli v kůži dozorce.
Je půl sedmé ráno a já přicházím k věznici Praha-Ruzyně. Otevírám těžká fialová vrata a předkládám občanský průkaz. Na několik hodin se musím vzdát mobilu. Procházím detektorem jako na letišti. I pás na zavazadla vypadá podobně. Za bránou se mě ujímá tisková mluvčí Jana Kubátová a doprovází mě. Všude jsou vysoké ploty a ostnaté dráty. Samozřejmě. Přicházíme na dvůr, nad kterým se tyčí budovy s mřížemi na oknech. Okamžitě to ve mně vzbuzuje tíseň. Nedokážu si to tady představit třeba v lednu.
Míříme do vazební věznice, kde s dozorci strávím část dne. Ocitám se v dlouhé chodbě vymalované na zeleno, kterou lemují jednotlivé cely. V době mojí návštěvy bylo na patře celkem 38 vězňů neboli "vazebníků", jak je vrchní dozorce, ppor. V. Š. označuje. "Jenom 14 je jich Čechů. Zbytek jsou Ukrajinci, Bulhaři, Nigerijci, Tunisané, Vietnamci, Němci nebo Španělé," vypočítává a jeho slova záhy potvrzuje telefonní hovor, který k nám doléhá z chodby. Pravděpodobně v ruštině.
Vězni mají nárok na dvacetiminutový hovor denně. "Je to pro nás administrativně a časově velmi náročné. Na chodbě před naší kanceláři je jeden telefon, u kterého se chlapi neustále střídají. A jeden z nás tam s nimi musí stát," říká V. Š. Takže když se přihlásí například dvacet lidí za den, tak dozorci nedělají nic jiného, než že stojí u telefonu. O telefonní hovor si musí navíc žádat písemnou formou, protože to tak stojí ve vyhlášce. "Telefony přitom fungují digitálně a všechno zaznamenávají," vysvětluje vedoucí oddělení.
Právě administrativní zatížení je až extrémní. Dozorci se shodují, že je náročné zvládnout mimořádnou situaci. "Třeba se poperou nebo se podřežou, což se většinou děje demonstrativně," vysvětluje. Také ve vazbě však dochází k sebevraždám. "Občas se ve věznicích někdo zhoupne," objasňuje V. Š. a na můj nechápavý pohled reaguje a dodává, že tím myslí oběšení.
Odsouzený chodbař
Stojíme na chodbě a míjí nás pán v bílém kuchařském mundúru s bílou čepicí. Vypadá jako smutný skřítek. "To je odsouzený ´chodbař´, který přiveze z kuchyně vozík s jídlem a rozváží ho tady vězňům. Je na to vyškolený a dostává peníze," říká V. Š. a seznamuje mě se Štěpánkou K., jednou z mnoha žen mezi dozorci. "Někdy je ta práce úmorná. Pořád jsem na nohou. Minimálně sedm kilometrů denně tady nachodím," popisuje a dodává, že psychickou stránku věci příliš neřeší. Ptám se, zda ji práce stále ještě baví. "Kupodivu ano," přiznává s úsměvem.
V. Š. mezitím otevírá jednu celu za druhou a ptá se, zda má osazenstvo zájem o vycházku. Dlouhou chodbou se ozývá hlasité cinkání klíčů, rachocení v zámku a otevírání těžkých dveří. V případě kladné odpovědi vězeň vychází. Následně se ozve hlasité přibouchnutí dveří a opětovné rachocení v zámku. Jestliže má věznice svůj typický zvuk, potom je to odemykání, zamykání a bouchání dveřmi.
Moji pozornost upoutá mladý kluk ve sportovních kraťasech a tričku. Vypadá, jako by odcházel na fotbalový trénink. "Mohou podat žádost o civil, když jsou umístěni ve výkonu vazby. Když je schválená, tak ho dostanou," reaguje Štěpánka K. na moji otázku. Oděv jim může přinést návštěva nebo advokát.
Exotika za mřížemi
Mám štěstí, ve středu probíhá prodej. Dvě paní s vozíčkem projíždí až na samotný konec chodby, kde za několik málo minut vzniká malý provizorní obchod s potravinami. Držet se vzadu a na nikoho nemluvit, tak zní instrukce vrchního dozorce V. Š. Otevírá první celu a opakuje se podobný proces jako v případě vycházek. "Nákupy," řekne do otevřené cely. Vychází muž s velkou taškou a staví se čelem ke zdi. V. Š. ho prohledává a odvádí do "obchodu". Jdu s nimi. Sortiment je poměrně široky. Dokonce vidím mezi ovocem mango. Exotické ovoce bych tady nečekala.
Přichází vysocí chlapi s tetováním a holou hlavou - doslova prototyp filmových padouchů. O to víc moji pozornost upoutá malý muž s brýlemi, krátce střiženými vlasy a upraveným vzhledem. Mluví klidným hlasem a používá rozvité věty. Vypadá jako profesor. "No vidíte a takhle vypadají většinou násilníci a vrazi," vyvádí mě z omylu můj průvodce.
Práci během vycházek a nákupů významně ztěžuje fakt, že se určití vazebníci nesmějí mezi sebou potkávat. Jako spolupachatelé by mohli významně narušit vyšetřování. Opatření je však přinejmenším zvláštní. "Přijde právník, promluví si s jedním a následně potom i s druhým," říká dozorce. Potkat se nesmějí také jedinci souzení za násilné trestné činy se sexuálním motivem a ti, kteří mají takzvaně sníženou mentální úroveň. Představují potencionální objekt napadení.
Vězeň umělcem
Přicházíme do keramické dílny, která sousedí s tělocvičnou a posilovnou. Dva muži kolem třicítky se usmívají a slušně mě zdraví. "Vyhrál jsem soutěž," chlubí se jeden z nich a horlivě listuje v nějakém časopisu. Ukazuje na povedeného draka z hlíny a v očích má čirou radost z toho, že může své dílo představit někomu zvenku. "Kapacita keramické dílny je příliš malá. Potřebujeme ji rozšířit," stěžuje si vedoucí. Dávám mu za pravdu, když se rozhlížím po místnosti o velikosti průměrného dětského pokoje. Loučím se s umělci a nahlížím do tělocvičny, ve které běhá nějaký muž stále dokola. Chápu ho.
Pokračujeme ke kuchyni, kde vaří odsouzení vězni. Vedoucí dozorci ze všech pater se shromažďují jeden po druhém u výdejních dveří od kuchyně. Stojíme a čekáme. Najednou se na schodech objeví asi sedm "smutných skřítků" - chodbařů. Vrata se otevřou, jeden po druhém se ujímá svého vozíčku a vyjíždí ven k dozorcům. A začíná kontrola. "Jídlo musíme prohlédnout, pašují tam různé předměty pro ostatní," vysvětluje V. Š. důvody celého procesu. Zahlédnu omáčku a knedlík. Voní to moc dobře. Překvapivě se také dozvídám, že muslimové tady mohou dodržovat ramadán. Večer prostě dostanou balíček s jídlem, když si o to zažádají.
Procházka v kotci
Po obědě se se mnou v kanceláři dává do řeči také dozorce D. H., který to původně odmítal s tím, že už brzy končí. "Práce s lidmi je na tom nejnáročnější," vysvětluje a dodává, že co se týká státních složek, tak vězeňská služba na tom bude vždy nejhůř. Navíc - podobně jako v jiných oborech - mají i tady zoufalý nedostatek zaměstnanců. Následuje debata ohledně domnělé představy o vězení. "Například film Kájinek - od začátku až do konce to takhle nefunguje," říká a upozorňuje na scénu, kdy je hlavní protagonista připoután k zemi
"Nic jim tady nechybí. Jenom svoboda a ženský," říká V. Š. "Oni si neuvědomují, že si za to můžou sami. Ani lidi venku si často nepřiznají, že nesou odpovědnost za svůj život. Tady je to vystupňované ad absurdum."
Na závěr prohlídky dostávám nabídku navštívit dvůr, kam chodí vězni na vycházku. Přicházíme směrem k jednotlivým kójím, kde to nesnesitelně zapáchá. "To jsou mrtví potkani v kanálech. Chodí sem sice deratizátor, ale je jich tady hodně," říká V. Š. a já se neklidně rozhlížím. Kóje vypadají jako obyčejné kotce pro psy, které jsou z vrchní části kryté pletivem. Cítím se tam jako v kleci. Vazebníkům tak nechybí jenom svoboda a ženský, ale i pohled na oblohu. Nevím však, jestli o něj některý z nich vůbec stojí.
