Občanská demokratická strana oslavila minulou středu čtvrtstoletí existence. TÝDEN připomíná milníky v dějinách ODS, které jsou svým způsobem i obrazem celé polistopadové politiky České republiky. Osobitě je komentuje exministr financí Vlastimil Tlustý, který byl po většinu let přímo u toho.
Vlastimil Tlustý byl jedním ze zakládajících členů ODS. Osobně se zúčastnil i prvního kongresu strany 25. dubna 1991 v Olomouci, na kterém se definitivně rozpadlo Občanské fórum. Když po prohraných volbách v roce 2002 v čele strany končil "otec zakladatel" Václav Klaus, Tlustého jmenoval na prvním místě coby svého nejvhodnějšího nástupce. Kromě jiného o něm říkal, že má to pravé "ódéesovské myšlenkové schéma".
Vlastimil Tlustý však na předsedu nekandidoval a do vedení strany se na kongresech nikdy neprobojoval ani později. Kromě jiného kvůli svému předlistopadovému členství v KSČ. Přesto byl v ODS respektován. Byl jejím hlavním ekonomickým expertem, autorem myšlenky rovné daně a takzvaného Tlustého daňového kolečka. I jeho vnitrostraničtí oponenti někdejšímu dlouholetému předsedovi poslanců ODS přiznávali schopnost analytického myšlení a dobré rétorické schopnosti.
S Klausovým nástupcem Mirkem Topolánkem si ale Tlustý nesedl. Když šéf ODS po vítězných volbách v roce 2006 "Tlustého reformy" označil za nereálné, odpískal je a na post ministra financí své koaliční vlády si vybral lidovce Miroslava Kalouska, stali se z Topolánka a Tlustého nepřátelé na život a na smrt. Ostouzený ekonomický expert byl několik let "jen" vnitrostranickým rebelem, ale v roce 2009 i kvůli jeho hlasu Topolánkova vláda padla uprostřed českého předsednictví v Evropské unii.
Tlustý v ODS skončil. Několikrát se pak pokoušel o politický comeback v jiných barvách, avšak neúspěšně. Dnes se podle svých slov živí ekonomickým poradenstvím. Jak ale zdůrazňuje, "nemá to nic společného s politikou ani s veřejnými penězi".
Co je podle vás vlastně ono "ódéesovské myšlenkové schéma"?
Myslím, že to je jiný název pro základní principy ódéesovské pravicové politiky, také se tomu říkalo poděbradské artikuly. Tedy dávání přednosti jednotlivci před státem, nízké daně, rozumné rozpočty, tyto základní principy.
1991: Na těchto principech ODS na kongresu v Olomouci 25. dubna 1991 vznikla. Občanské fórum se rozpadlo na středolevé Občanské hnutí a na ODS, jejímž předsedou byl zvolen Václav Klaus.
Bylo to nutné oddělení duhové názorové struktury v Občanském fóru, v němž byly všechny možné politické názorové směry. V OF se totiž s klidným svědomím setkávali lidé od stalinistů, kteří kritizovali komunisty, protože byli málo komunističtí, až po výrazně pravicově zaměřené osoby. Takže to byl logický krok a bylo správné, že se tak stalo.
1992: ODS - a zejména Václav Klaus - hrála klíčovou roli při rozdělení Československa. Premiér Klaus zároveň podal přihlášku do NATO a do Evropské unie, které teď nemůže přijít na jméno.
Všechno to byly kroky, které byly součástí orientace postrevolučního Československa. Vše směřovalo od Východu na Západ. Rozpad Československa byl důsledkem toho, že na Slovensku - ač mnoho desítek let těžilo z finanční podpory českých zemí - nebyli s federací spokojeni. Dodnes si pamatuji, jak jsme na cestách po celé zemi vysvětlovali: Je to neuvěřitelné, chudší příjemci peněz chtějí odejít od bohatších donátorů. Celý svět chápal, že České republice nezbylo nic jiného, než Slováky nechat odejít.
1992-1996: Klausova ODS tehdy vládla s KDU-ČSL Josefa Luxe a ODA Jana Kalvody, hlavním tématem byla kuponová privatizace.
V té době jsem byl členem takzvaných tří T, tedy lidí, kteří prosazovali naturální restituce. Neboli, zjednodušeně řečeno, přímé vydávání podniků a zemědělského majetku místo restitučních kuponů. Vzpomínám si, jak už tam se projevily naprosto odlišné představy na směřování České republiky. Tehdy začala krystalizace názorů a veřejnost začala pomalu chápat, kdo co prosazuje. ODS v tu dobu nalezla odvahu říkat, že vedle demokracie chce i volný trh a - do té doby to bylo sprosté slovo - kapitalismus.
1996: ODS, lidovci a ODA získali i kvůli úspěchu KSČM a extremistické SPR-RSČ Miroslava Sládka dohromady jen 99 hlasů. Výměnou za křeslo šéfa sněmovny pro Miloše Zemana jim umožnila vládnout ČSSD. Říkalo se tomu toleranční patent.
Tomu se tehdy neříkalo toleranční patent, tomu se neříkalo vůbec nijak. Nevyvolávalo to žádné vášně. Obrovským problémem té doby bylo, že státní rozpočet skončil deficitem 10 miliard korun, což bylo důvodem pro vážnou politickou krizi. Když někdo dnes schodek 70 miliard - nebo dříve 100 miliard - vydává za obrovský úspěch, tak jen připomínám, že tehdy bylo 10 miliard obrovská katastrofa.
1997: Došlo k opravdové krizi. Objevili se fiktivní sponzoři ODS Lajos Bács a Radžív Sinha, pro Jana Rumla, Ivana Pilipa a další to byla záminka pro takzvaný sarajevský atentát, odchod a založení Unie svobody. Klausova druhá vláda se rozpadla, ODS byla na kolenou, na příští rok byly stanoveny předčasné volby.
Vybavuji si tehdejší jednání výkonné rady a své vystoupení tam. Myslím, že jako jeden z prvních jsem pojmenoval, že žijeme v prostředí charakteristickém čtyřmi základními politickými směry. Zaprvé to byli takzvaní hradní politici blízcí Václavu Havlovi - KDU-ČSL, ODA a někteří další, zadruhé klausovská ODS, zatřetí už silná Zemanova ČSSD a čtvrtým vrcholem byli komunisti. V té době se ukázala jako dále nemožná spolupráce mezi "havlovci" a "klausovci". Události byly takové, že si mezi nimi lidé museli vybrat. Tato dualita vlastně částečně přetrvává dodnes, byť byla zpočátku více osobní než programovou, jíž se stala až posléze. To byla skutečná podstata. Startovacím momentem "Sarajeva" ale skutečně bylo financování ODS, ačkoli problémy s financováním tehdy měly snad všechny strany.
1998: V předčasných volbách Klausova ODS oproti všem předpokladům skončila druhá za Zemanovou ČSSD. Obě strany měly matematicky možnost sestavit vládu s lidovci a Unií svobody, namísto toho ale mezi sebou uzavřely do té doby stěží představitelnou opoziční smlouvu.
Nebylo to poprvé, kdy k této konstrukci došlo, poprvé se to stalo už v roce 1996. Od té doby byla politika vždy o hledání mezi těmito dvěma vrcholy. V roce 1998 tak ODS stejným způsobem tolerovala Zemanovu vládu.
2002: Miloš Zeman poprvé skončil v politice. Volby vyhrál jeho nástupce, odpůrce opoziční smlouvy Vladimír Špidla. Ten sestavil vládu s lidovci a Unií svobody - DEU. Pro Klause to byl debakl, po němž skončil v čele ODS. Velké šance na zvolení měl hejtman Moravskoslezského kraje Evžen Tošenovský, ale kandidaturu vzdal. Klause tak vystřídal do té doby nepříliš známý ostravský senátor Mirek Topolánek, jenž i proti Klausově vůli porazil Petra Nečase, Jana Zahradila a Miroslavu Němcovou.
Realistická ODS Václava Klause tehdy zkrátka nebyla připravena na takovou míru demagogie, vytváření iluzí a fatu morganu bez ohledu na to, že to špatně skončí, jakou představovala Špidlova ČSSD. Co se týče nástupu Mirka Topolánka, asi ode mne nikoho nepřekvapí, když řeknu, že byl začátkem konce ODS. Těžko mohl být zvolen méně vhodný kandidát. Škoda, že neuspěl někdo jiný, například Evžen Tošenovský či kdokoli z vámi jmenovaných. Bylo by to lepší, než co následovalo.
2003: Václav Klaus byl i díky Topolánkovi oproti všem předpokladům zvolen prezidentem země.
Dnes už si asi málokdo uvědomí, že to byla věc považovaná na začátku za holé šílenství. ODS měla v té době zřetelnou menšinu v obou komorách parlamentu. Pamatuji si na sociální demokraty, jak za námi chodili a říkali: Vůbec nechápeme, proč chcete Václava Klause takhle zostudit, nemá nejmenší šanci. Za téměř hotového vítěze byl považován Miloš Zeman. Jenže v ČSSD se tehdy vytvořily tři proudy, které šly proti sobě. Tím pádem ani jeden z nich neměl naději na úspěch, takže se ve stále se opakujících volbách zrodil úspěch Václava Klause.
2004: Mirek Topolánek šel od jednoho volebního vítězství k druhému. V prvních eurovolbách získala ODS devět ze čtyřiadvaceti mandátů, v témže roce ziskem devatenácti křesel většinu v Senátu a v krajských volbách dvanáct ze třinácti hejtmanů.
Že ODS v roce 2004 takto vítězila? Já si myslím, že to byl důsledek neúspěšných vlád, které nastoupily po roce 2002. Formace ČSSD, Unie svobody a lidovců neměla společného téměř nic, pouze odpor vůči ODS. Jejich vláda byla neúspěšná, v jejím čele se vystřídali Špidla, Gross a Paroubek. Myslím, že voliči, kteří se nedočkali žádného Špidlou slibovaného zázraku, byli vládou otrávení. A poprvé se to projevilo v roce 2004.
2005: Trochu nečekaně nastoupil do čela vlády Jiří Paroubek, v roce 2006 se stal předsedou sociálních demokratů. Zastavil jejich propad a zvedal je vzhůru. Třeba i tím, že se s koaličním vládnutím příliš nepáral a ve sněmovně často protlačoval levicové zákony společně s komunisty. Ačkoli ODS ve volbách do sněmovny získala přes 35 procent hlasů, což bylo největší volební vítězství v její historii, poměr mezi koalicí ODS, lidovců a zelených na jedné straně a Paroubkovou ČSSD s komunisty na druhé byl 100 na 100 hlasů.
Ano, vybavuji si, že Paroubek obrat způsobil vytvořením faktické koalice s komunisty v posledním roce své vlády. To způsobilo, že se zastavil propad preferencí ČSSD. Nám se tehdy - což byl ještě pozůstatek z dob Klausova vedení ODS - podařilo udělat z daňových reforem a reforem sociálního systému vlajkovou loď programu a ústřední bod politického souboje. Jsem přesvědčen, že i díky tomu, že byla veškerá pozornost soustředěna na náš program Rovná šance, dosáhla ODS toho famózního výsledku. Byť máte pravdu, že nevedl ke vzniku většiny.
2007: V lednu díky přeběhlíkům z ČSSD Melčákovi s Pohankou vznikl Topolánkův druhý kabinet s lidovci a zelenými. Vy jste v něm už nebyl, resort financí připadl Miroslavu Kalouskovi a vámi prosazovanou rovnou daň Topolánek odpískal.
Nejdůležitější na tom bylo Topolánkovo prohlášení, že programu rovné daně nevěřil už ve volební kampani. To byl vlastně začátek mého souboje s ním na život a na smrt, protože šlo o likvidaci programu ODS. Už tehdy jsem tomu říkal zrada na voličích. Místo slibovaného snižování daní podle daňového kolečka nastoupilo Kalouskovo zvyšování daní, což ničilo důvěru veřejnosti vůči ODS. Ale tam to všem bylo jedno, protože nejen Topolánek, ale i většina ODS chtěli za každou cenu vládnout a to také udělali.
2008: V krajských volbách přišlo oranžové tsunami, Paroubkovi socialisté brali všechny hejtmany, ODS ani jednoho. Na kongresu se Topolánkovi v souboji o post předsedy postavil primátor Prahy Pavel Bém. O tom, jak kongres dopadne, se už ale spíš než politici dohadovali v zákulisí jejich šedé eminence v čele s Markem Dalíkem a Romanem Janouškem. Václav Klaus z ODS vystoupil.
Vybavuje se mi, jak přicházím na ten kongres, sedám si ke stolu, přichází ke mně člověk a říká mi: Tak už víme, jak to dopadne. Já na to: Jak to můžete vědět? A on: No, právě skončil oběd těch, co to tady řídí. Myslím, že tehdy se jim ještě neříkalo kmotři, ten název vlastně zavedl až později Topolánek.
2009: Topolánek před dalším kongresem čelil vnitrostranické kritice. Marek Dalík, jeho pravá ruka, mi tehdy přes prostředníka do LN, kde jsem pracoval, nadiktoval onen seznam krajských kmotrů. Do té doby se totiž až na výjimky moc nevědělo, kdo přesně to je. Sebe Dalík ale skromně vynechal.
Jen připomenu, že v roce 2008 nám bylo dopředu oznámeno, kdo kam bude kandidovat a kdo kam bude zvolen. Takhle to bylo. Topolánek se tehdy o tuto strukturu opřel, protože chtěl zastavit nástup Béma. Takže napřed si těmito lidmi nechal pomoci do čela ODS, a když se pak začali stavět proti němu, tak je veřejně pojmenoval jako údajný největší problém ODS.
Ještě větším problémem pro ODS ale bylo, že se Paroubkově ČSSD, komunistům a dvěma zeleným poslankyním Zubové a Jakubkové podařilo v březnu 2009 svrhnout Topolánkovu vládu uprostřed českého předsednictví EU. Nepovedlo by se jim to, kdybyste pro konec vlády nehlasoval i vy s kolegou Schwippelem a další člen ODS Raninec se hlasování nezdržel. Nebyla to chyba?
Už z toho, co si tady teď říkáme, je zřejmé, proč k tomu došlo. Řada lidí nechtěla pochopit všechny ty hry. Že ODS už nebyla řízena programem, se kterým jsme zvítězili. Že byl roztrhán na cucky a zahozen. Sáhnout k tomuto extrémnímu kroku - shodit vládu své vlastní strany - se mi dlouho nechtělo, ačkoli těch příležitostí bylo více. Jenomže pak už to nebylo jen o zradě programu, ale i o tom, že ti, kteří nebyli podporováni kmotry, byli vnímáni jako nechtěná konkurence. Já čelil naprosto nemilosrdným mediálním útokům, z nichž byla většina vykonstruovaných. A zjistil jsem, že si ti lidé nedají pokoj. Že to není souboj idejí, ale peněz a moci. Proč bych toho litoval? Hlasoval jsem proti vládě, která nerealizovala program a chovala se jako na dobytém území. Spíš jsem to měl udělat dříve.
2010: Vládl přechodný kabinet Jana Fischera a Mirek Topolánek byl v dubnu donucen k rezignaci na post předsedy ODS. Osudným se mu staly z kontextu vytržené výroky pro gay časopis LUI. Na jeho místo se posunula dlouholetá "věčná dvojka" Petr Nečas.
V tu dobu už jsem byl mimo ODS a pozoroval to zpovzdáli. Byl to ale druhý tragický omyl. Jsem přesvědčen, že Petr Nečas by byl docela dobrý lidovec, skoro i sociální demokrat. Zadruhé byl už v té době zcela evidentně řízen svou budoucí manželkou. Mít v čele takového člověka, to nemohlo přinést nic dobrého.
Nicméně v roce 2010 sice ČSSD vyhrála ve volbách, ale vládu dokázal sestavit právě Nečas po dohodě s Kalouskovou TOP 09 a Věcmi veřejnými Víta Bárty. Paroubek rezignoval na post předsedy ČSSD a ve velké politice tak de facto skončil.
Marně dodnes přemýšlím, co tady po té vládě zbylo. Dnes je všeobecně vnímána velmi negativně, ač tak úplně negativní nebyla. Začala s velkými reklamními slogany o boji s korupcí. Pokračovala snahou topolánkovců z řad ODS v čele s Petrem Tluchořem o rozdělení Věcí veřejných a jejich údajným bojem za čistotu programu ODS, což bylo vzhledem k jejich minulosti a tvrdým postojům vůči mně až směšné. A vrcholem byla kauza Nagyová.
2013: V červnu přišel zásah na Úřadu vlády, zatčení Jany Nagyové (dnes Nečasové) a dalších prominentů včetně exposlanců ODS Tluchoře, Šnajdra a Fuksy. Dodnes nebyl nikdo z obviněných pravomocně odsouzen.
Měl bych k tomu dva komentáře. Zaprvé se ukazuje, že kauza Nagyová nebyla ani zdaleka takovou hrůzou, jak se tehdy prezentovalo. Bylo to značně nafouknuté. Nicméně šlo o pověstnou kapku, kterou pohárek přetekl. Protože Nagyová tehdy byla vrcholem kmotrovských struktur, to je zřejmé. A v tomto smyslu byl pád Nečase zasloužený. Není akceptovatelné, aby stát fakticky řídila přítelkyně premiéra, která neprošla žádnými volbami.
ODS následně v předčasných volbách do sněmovny propadla, když pod tandemem Miroslava Němcová - Martin Kuba získala historicky nejnižších 7, 72 procenta hlasů. V lednu 2014 se stal předsedou ODS akademik Petr Fiala, jenž do strany vstoupil o pár týdnů dříve.
Když pana předsedu poslouchám v televizi, je mi vcelku sympatický. Je to vědecký pracovník, kultivovaný, vzdělaný. Nicméně - a teď se mu trochu omlouvám - on na mě působí trochu jako Špidla v čele ČSSD. Není to úplně marný předseda, ale není to ten vůdce, kterého politická strana v útlumu potřebuje, aby se dostala zpět do své původní síly.
Prostě Fiala v souboji se Zemanem, Babišem či jinými nepřehlédnutelnými lídry není dostatečně razantní. To je jeden problém ODS. Tím druhým je, že tam nezbyli lidé, kteří by chápali logiku politického soupeření. Na prvním místě totiž musíte vědět, koho chcete oslovit. Musíte vědět, co voličům říkat a co nesmíte udělat, pokud o ně nechcete přijít. A když už to uděláte, tak to aspoň musíte být schopni otevřeně říct. ODS se podle mě s minulostí, kterou tady probíráme, nedokázala správně vypořádat. Aspoň ale oprášili náš původní program. A za třetí dlouho působili jako "béčko" Mirka Kalouska. A i dnes to tak někdy vypadá. Přitom Mirek Kalousek není žádný pravicový politik.
Vidíte v ODS někoho, kdo by ten trend mohl do budoucna zvrátit? Někoho s pravým "ódéesovským myšlenkovým schématem"? Co třeba Václav Klaus mladší, který se do strany nedávno vrátil?
Nevím, k tomu se neumím vyjádřit. Dlouho jsem věřil tomu, že ODS může dokázat zachránit pouze Václav Klaus starší. V poslední době se mi ale zdá, že tato varianta už není aktuální. Já bych předsedou udělal třeba pana Kuberu. Je to razantní člověk, který umí říkat jednoduché věci. Hlavně ale v Teplicích prokazuje schopnost dosahovat dobrých volebních výsledků, což v posledních letech u lidí ve vedení ODS chybí. Vím ale, že Kubera do toho ani jít nechce. Věřím, že se lídr, který by ODS dokázal vrátit k původní síle, jednou najde. V tuto chvíli ho ale nikde nevidím.
