Parfémy
"Typický nakyslý puch!" Čichový test hlavního nádraží v Praze
21.02.2018 19:55 Reportáž
Pražské hlavní nádraží má být už za měsíc nejvoňavější stanicí v zemi. Příjemným odérem linoucím se z klimatizace chtějí železniční správci mimo jiné překrýt zápach bezdomovců. Je to ale skutečně potřeba? V čichovém testu TÝDNE to posoudila odbornice na parfémy Jana Kubelová, která má nejspíš nejlepší nos v Česku.
Poprvé své schopnosti Jana Kubelová prokáže na chodníku před nádražím. "Myslím, že s tím překrýváním zápachu by mohli začít už tady venku," prohlásí. "Je to rozhodně horší než uvnitř. Necítíte to? To musíte cítit také. Takový ten typický nakyslý bezdomovecký puch z nemytého těla, vlasů, nepraného oblečení, alkoholu a cigaret. Takový vyzrálý a koncentrovaný," vypálí a zasměje se. Snad nám to tahle milá, elegantní a vtipná dáma odpustí, ale vůbec nejzajímavější je na ní její nos. Díky své profesi parfumérky ho má totiž značně vytrénovaný.
Vejdete s ní do nádražní haly, kde je opravdu paradoxně lepší vzduch než venku u hloučku bezdomovců, a necítíte vlastně nic. Tedy nic výrazného. Kubelová zavětří a ví: "Teď cítím hlavně čerstvý cigaretový kouř, hodně vzdáleně pak sladké pečivo, ale máte pravdu, nic výrazného to není. Je totiž zima a vůně tak těkají daleko méně než při vyšší teplotě," vysvětluje. Hned se ale vrací ke scéně před nádražím. "S tím překrýváním pachů je to trochu návrat do dob Ludvíka XIV., kdy se ve Versailles nedostatek hygieny a čistoty zakrýval právě spoustou vrstev parfémů. Neosvědčilo se to a vyústilo to jen v šíření různých epidemií," říká a její slova nevědomky potvrzuje opodál stojící chrchlající chlapík, který je už na pohled s hygienou na štíru.
Navoněné metro
Se zmiňovaným Versailles má Jana Kubelová osobní zkušenosti. Právě v tomto městě se slavným zámkem jižně od Paříže studovala parfumérskou školu, tam si trénovala nos a měla také jeden z prvních zážitků z provoněného veřejného prostoru. "V Paříži tehdy parfémovali metro. A nebylo to nic výjimečného. Byla to jednoduchá a po čichu laciná směs. Šli právě cestou překrývání pachů. Voněla tam látka, která se jmenuje jasmocyclene, je to jedna z nejlevnějších surovin a používá se často do parfémů pro čisticí prostředky," vzpomíná a vy máte jasno. Tuhle vůni s názvem bojového plynu na největším českém nádraží čichat nechcete.
Co přesně by mělo na hlavním nádraží vonět, v tuto chvíli nevědí ani železniční správci. I když jistou vizi mají. "Mohli bychom tu dělat takové tematické okruhy. Že by tady v období Vánoc mohla vonět purpura, v létě nějaké svěží citrusy, v zimě skořice. Ta aromata by se prostě mohla měnit podle různých ročních období," tvrdí Marek Illiaš, mluvčí Správy železniční dopravní cesty (SŽDC).
Citrusy podle Kubelové nejsou špatný nápad. "Citrusové silice na přírodní bázi by mohly být pro takový prostor vhodné. Jsou svěží, ale také poměrně drahé jako většina přírodních látek. Úrodu pomerančů na Floridě zničí hurikán, cena letí okamžitě vzhůru a výrobek je pak tak drahý, že je prakticky neprodejný," říká. Náhradou pak bývají podobně vonící látky syntetického původu.
K dvořanům nečichat
Když se má ale Kubelová zamyslet nad tím, čím by provoněla tak velký prostor, jakým je hala hlavního nádraží, vždy se zasekne nad smyslem celé akce. "Kdyby chtěli nádraží parfémovat podobně jako obchodní centrum, tedy velmi jemnou nevtíravou vůní, která navodí nějakou atmosféru, nebudete ji cítit konstantně, ale jen na vás občas zavane, pak proč ne. Je to zajímavý pokus a pojďme to zkusit," míní. Ale obratem dodává: "Jenže tady jsou zřejmě důvodem zapáchající bezdomovci, a to je úplně jiný problém, jehož řešení není zdaleka tak jednoduché. Není jisté, že se povede," tvrdí. A svá slova opět podpoří příkladem z dob Ludvíka XIV. "Čichat k tehdejším dvořanům byste nechtěli. Když se vůně smísí s pachem nemytého těla, nevznikne z toho nic příjemného," varuje.
Železniční správci samozřejmě nepřiznají, že jejich hlavní motivací je potlačit odér bezdomovců, kteří hlavní nádraží obývají i poté, co prošlo rekonstrukcí, vyrostla tam nákupní galerie a zmizela většina laviček. "Pokoušíme se zpříjemnit cestujícím a zákazníkům místních butiků a obchodů dobu, kterou na hlavním nádraží tráví. Nechceme, aby při čekání na vlak načichli nejrůznějšími pachy, které se tu mísí. Například z fastfoodů," vysvětluje Illiaš. Kubelová jeho vysvětlení úplně nechápe. Právě směsice vůní ze stánků a rychlého občerstvení totiž podle ní k nádraží patří. "Cítíte? Teď tu zase voní listové těsto, koblížky, rozinky, kandované ovoce a vanilkové náplně. Zakrývat tyhle vůně by byl hřích. Na hlavním nádraží by to mělo vonět tím, co se tam provozuje. Občerstvením, dobrou kávou, čerstvým pečivem. Měli by tam vonět lidé a blíž k nástupišti ať klidně voní vlaky. Vůně různých olejů, maziv, proč ne. Jsme na nádraží," tvrdí Kubelová.
Hlava jako balon
Snažit se jednou vůní přebít nádražní pelmel bude podle ní hrozně těžké. "Aby docílili toho, že nežádoucí pachy budou překryty příjemným odérem, dávkování by muselo být dost vysoké. Dostali bychom se do situace, kde vůně už nebude příjemná. Může dráždit a obtěžovat," říká. A sama dobře ví, o čem mluví. Prožila si to. "Když jsem s tímto povoláním začínala, domů jsem se vracela až zfetovaná. Cítila jsem, že jsem přesycena aromatickými látkami, mám je v nose, ve vlasech, v oblečení. Byla jsem omámená, otupělá. Takže se bojím, aby ta vůně cestující spíš nepraštila do nosu hned u vchodu a oni nezapomněli, kam vlastně jedou," směje se. Z podobných důvodů nedávno skončil aromatický projekt v Pardubicích. Směs vůní citronu, bergamotu, pomeranče a rozmarýnu tam tehdy vháněli do autobusů a trolejbusů. Zpočátku byli lidé nadšeni, pak začala řada z nich protestovat.
Strach z vůní mají i někteří zaměstnanci pražského hlavního nádraží. Třeba dva muži z ochranky, kteří si vykračují halou jako kovbojové - jeden starší, vytáhlý a druhý mladší, podsaditý. Neřekli byste to do nich, ale prý se teď na směně baví téměř výhradně o parfémech. "A co my, kteří v tom budeme každý den. Budu mít hlavu jak balon. A jestli to bude vonět po fialkách, tak mě manželka doma zfackuje, že se tahám s nějakou cizí ženskou. To pěkně děkuju," povídá ten vyšší z nich. Oba ale zároveň chápou, proč to vedení stanice prosazuje. Sami přiznávají, že na bezdomovce nemají vůbec žádné páky. "Musejí být agresivní nebo namol opilí, abychom je mohli zadržet a předat policii. Jinak s nimi nemůžeme dělat nic," stěžují si. Hned za nimi se přitom odehrává docela běžná scéna. Alkoholem úplně zdevastovaná žena leží na zemi, nemůže ani mluvit a nad ní stojí jak sudičky dva policisté.
Vůně dálek, vůně Ostravy
My mezitím Janu Kubelovou vedeme k parfumerii. Tohle prostě musíme zkusit. "Je dost možné, že tam nic výrazného cítit nebude, ještě je ráno, neměli tolik zákazníků, kteří by testovali nějaké parfémy," říká jakoby omluvně. "Jo, tak teď už to cítit je. Směs luxusního parfému, obecný odér. Nějaké mošusové vůně, něco z květin, něco ze dřeva. Všechno, co se dává do luxusních parfémů," prohlásí Kubelová a prodavačka jen nechápavě zírá. "Ale nemyslete si, potravinářská aromata se také široce používají. Požadavky jsou velmi různé. Firmy často chtějí zdůraznit vůni toho, co vyrábějí, ať už jde o pečivo, nebo uzeniny. Řada potravin a pochutin se dnes aromatizuje. Aby to vonělo a lépe chutnalo," vysvětluje.
A existuje něco jako vůně cestování? "Tak to je těžké. Každý to má spojeno s nějakou destinací, kde byl, kam jede, kde to zná. Třeba arabský svět, to jsou těžké parfémy. Tady na hlavním nádraží by to mohla být vůně Ostravy, kam odsud jezdí hodně vlaků," vtipkuje. Do jednoho rychlíku také nahlédneme. Slovácký expres z Prahy do Luhačovic odjíždí za šest minut a Kubelová hlásí z uličky: "Cítím záchod i se všemi dezinfekcemi, dál nějaké sladké jídlo, opět čisticí prostředky, takže vlastně docela dobrá vizitka pro České dráhy. A vůbec, hlídejte ten čas. Já sice ze Slovácka pocházím, ale dneska jsem za našima jet nechtěla."
Jana Kubelová (46)
Narodila se v Uherském Hradišti, dětství prožila v moravské vesnici Strání. Vystudovala chemii na VŠCHT v Praze. Na nástěnce ve škole ji zaujal inzerát firmy Aroma Praha, kde hledali parfuméra. Šla tedy na konkurs, vzali ji a firmě zůstala doteď věrná. Jako jediná Češka absolvovala v letech 2002-2004 studium na vyhlášené parfumérské škole ISIPCA ve francouzském Versailles. Zabývá se tvorbou takzvaných parfémových kompozic, které jsou hojně využívány v luxusních parfumeriích, ale i v technickém sektoru. S manželem, ortopedem, mají jedenáctiletého syna Honzu a osmiletou dceru Terezku. |
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.