Jedni považují nekonformního básníka a filozofa Egona Bondyho za génia, druzí mu nemohou odpustit spolupráci s StB. Jeho příběh, který rozhodně nebyl černobílý, vyvolává silné emoce i dnes, devadesát let od jeho narození.
Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer, rebeloval neustále, za minulého i současného režimu. Před únorem 1948 byl jako zapálený marxista v KSČ, po únoru ze strany vystoupil a místo na revoluční shromáždění lidu šel demonstrativně do kina. Nedokončil gymnázium, pohyboval se v pražském podsvětí, přátelil se s prostitutkami a živil se žebrotou a drobnými krádežemi. Agentům CIA prý nabídl, že pomocí nakažených blech zlikviduje stranické vedení Sovětského svazu v čele se Stalinem. Jeho milující otec, bývalý legionář a prvorepublikový generál, ho musel neustále dostávat z průšvihů.
"Dycky" proti
Bondyho věčná opozice byla výrazem jeho potřeby vnitřní svobody. I básnický pseudonym přijal na protest vůči silným antisemitským náladám ve společnosti v padesátých letech. Spolu se svými uměleckými přáteli - literární kritik Karel Teige je nazýval "Fišer a jeho banda grázlů" - si ho vymyslel pro sborník Židovská jména. V té době také založil samizdatovou edici Půlnoc, ve které vycházela díla zakázaných autorů. Byl prakticky neustále jednou nohou ve vězení. Ve své knize vzpomínek Prvních deset let napsal, že v té době žil "zjevně jako individuum práce se štítící, kriminální živel a santusák - po několik dlouhých let. Byl jsem za tu dobu zase i párkrát v blázinci, ale nepomohlo to. Pro pivo jsem byl schopen všeho."
Koncem padesátých let se rozhodl dodělat si gymnázium a následně vystudoval na Univerzitě Karlově filozofii a psychologii. Ve stejném roce, kdy se stal doktorem filozofie a kandidátem věd, dostal také "papíry na hlavu". Diagnóza: maniodepresivní psychóza. Znalci Bondyho života nevylučují, že si k invalidnímu důchodu pomohl tak trochu i simulováním. Nechtěl mít s režimem nic společného a život na okraji společnosti mu zaručoval volnost v psaní i přemýšlení. Jeho slabá psychika byla prý ale také hlavním důvodem, proč se neubránil svodům Státní bezpečnosti. Spolupracoval s ní pod jmény Krejčí, Mao i Oskar.
Máničky, disidenti a další undergroundové postavičky o tom naštěstí věděli. "Hlavně mi nic neříkejte, já jim to pak budu muset zítra prásknout," varoval je vždycky dopředu. Vráťa Brabenec z kultovní skupiny The Plastic People of the Universe dával Bondyho selhání do souvislosti s popravou Záviše Kalandry odsouzeného v procesu s Miladou Horákovou. "Kolik ti, vole, popravili za život kamarádů? Podepsal bys v tý chvíli cokoliv. A ještě bys tomu estébákovi vykouřil péro!" bránil ho emotivně.
Bondyho básně zhudebnil spoluzakladatel "Plastiků" Mejla Hlavsa. Jejich nejslavnější hit Muchomůrky bílé zná dnes v Čechách asi každý. Bondy estébákům tvrdil, že texty od něho vylákal undergroundový básník Magor Jirous podvodem. "On byl bytostně zbabělej. Číst ty protokoly, to byla hrůza. Bylo mi na blití," řekl k tomu později Jirous. Bondy prý po prvním koncertě The Plastic People of the Universe nadšeně volal: "To je nádherné, to je úžasné, jak se ti mladí lidé dokážou i v dnešní době bavit poslechem hudby a textu! Ale stejně jsem přesvědčen, že by ještě raději poslouchali texty Egona Bondyho." Nicméně Jirous Bondymu všechno odpustil. "Ta pozitiva u něj jednoznačně převažují nad negativy," tvrdil. Vážil si zejména jeho filozofických spisů a považoval ho za jakéhosi učitele, jenž měl iniciační vliv na celou jejich undergroundovou generaci.
