Před rokem 1989 byl tehdejším komunistickým režimem prezentován jako vzor hodný obdivu, jako romanticky nadšený a statečný hrdina, komunista. V posledních letech byl mýtus neohroženého Julia Fučíka, který nezradil, značně zpochybněn. Někteří badatelé označili tohoto komunistického novináře a spisovatele, od jehož popravy v Berlíně uplyne 8. září 75 let, za konfidenta gestapa a jeho Reportáž psanou na oprátce za komunistický podvrh.
Autenticitu knihy potvrdil v roce 1990 znalecký posudek kriminalistického ústavu ministerstva vnitra, faktem však zůstává, že komunistický režim dílo využil k propagandě své ideologie, mimo jiné i jeho upraveným a zkráceným vydáním.
Oficiální verzi oslavující chování Fučíka v ilegalitě a v nacistickém vězení přijímala s nedůvěrou řada lidí již před pádem komunistického režimu. Jeho gloriolu národního hrdiny zpochybnili tehdy veřejně například literární historik a překladatel Václav Černý či novinář Ferdinand Peroutka. Stejně skepticky se mnozí stavěli k Reportáži psané na oprátce, kterou Fučík napsal v pankrácké věznici na jaře 1943. V 90. letech se pochybnosti ohledně Fučíkova morálního profilu i samotného autorství dostaly na veřejnost.
V necenzurované podobě vyšla kniha poprvé až v roce 1995 a potvrdila mimo jiné i to, že Fučík přece jen při výsleších na gestapu "mluvil". "Pochopil jsem, že i tady mám příležitost k boji... Bylo třeba začít hrát vysokou hru. 'Mluvil' jsem tedy. Obrátil jsem jejich pozornost docela jiným směrem," obhajoval se Fučík v závěrečné pasáži knihy. Tím se například vysvětlilo i to, proč během pobytu ve vězení mohl jeho cely opouštět k výletům do Braníka a na Hradčany s komisařem gestapa Josefem Böhmem nebo díky čemu získal funkci "hausarbeitera" (chodbaře). To mu sice pomohlo propašovat ve formě motáků zápisky, před trestem smrti ho to však nezachránilo. Popraven byl v noci ze 7. na 8. září 1943 v berlínském Plötzensee.
Julius Fučík se narodil 23. února 1903 v Praze na Smíchově. Po maturitě v Plzni externě studoval (1921-1929) na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Již během studií přispíval do celé řady časopisů. Studentskou levicovou Avantgardu spolu zakládal a v časopisu Kmen působil jako vedoucí redaktor. Ve 30. letech byl šéfredaktorem týdeníku Tvorba a redaktorem Rudého práva a Haló novin. V letech 1934 až 1936 působil jako dopisovatel Rudého práva v Moskvě. Ještě předtím však oslavoval Sovětský svaz v reportážích, které vyšly poprvé jako soubor v roce 1932 pod názvem V zemi, kde zítra již znamená včera.
Do komunistické strany vstoupil Fučík hned v roce jejího vzniku 1921. V roce 1929 podpořil snahy o "bolševizaci" strany, když inicioval manifest dvanácti spisovatelů na podporu nového Gottwaldova vedení. Stál v pozadí řady dělnických stávek na Mostecku a od počátku německé okupace byl činný v domácím komunistickém odboji, například spolu zakládal Národní revoluční výbor inteligence.
Kromě politické publicistiky se Fučík věnoval též literární a divadelní kritice. Z jeho pera vyšly například studie Božena Němcová bojující či O Sabinově zradě. Překládal z ruštiny a němčiny a pokoušel se o beletrii (torzo autobiografického generačního románu Pokolení před Petrem). Na fučíkovském kultu se po válce významně podílela jeho žena Gusta.
