Gottwaldův vězeň: Napřed pěsti, pak býkovec

"Vítězný únor" přinesl sérii vykonstruovaných procesů. Na pražské líčení s Miladou Horákovou navázal v červenci 1950 monstrproces v Ostravě, ve kterém padly čtyři rozsudky smrti a Zdeněk Růžička (93) byl odsouzen na čtrnáct let. "Měl jsem štěstí, pověsit mohli kohokoli z nás," vypráví vitální pamětník z Ostravy.

Co se vám vybaví, když se řekne "Vítězný únor" 1948?

Že mě ten jejich Vítězný únor připravil o mládí, které jsem musel prožít ve věznicích a lágrech. V únoru 1948 jsem byl na základní vojenské službě a několik měsíců poté mě v kasárnách navštívil brácha s kamarádem, jistým Miroslavem Sýkorou. Bavili jsme se i o politice a Sýkora se rovnou zeptal, zda bych měl zájem dělat pro odboj. Odpověděl jsem, že Gottwalda nemám rád, tak se klidně přidám. Miroslava Sýkoru nakonec komunisté popravili po vykonstruovaném procesu, který měl dokázat, že jsme se stali součástí protistátního centra Milady Horákové. Společně se Sýkorou oběsili i další tři odsouzené. Já měl štěstí, obrovské štěstí, dostal jsem jen čtrnáct let.

Jak to bylo s tím odbojem?

Celý můj podíl na protikomunistickém odboji spočíval v tom, že jsem měl v kasárnách tu popisovanou návštěvu. Po vojně jsem sice Sýkoru ještě párkrát potkal, o nějakých akcích proti komunistům už jsme ale nemluvili.

Takže čtrnáct let vězení jen tak? Za nic?

Ale byla to i úleva, popraven mohl být kdokoli z obžalovaných. Záleželo na tom, koho chtěli komunisté zastrašit. Režim byl založen výhradně na zastrašování a teroru, a to i úplně obyčejných lidí. Provaz v ostravském procesu dostal třeba Ladislav Ceé, před zatčením obyčejný policajt, strážmistr Sboru národní bezpečnosti. Posloužil jako hrozba pro řadové policisty. Vyšetřovatelé si na něho vymysleli, že měl být spojkou odboje pro možný výsadek v okolí Ostravy. Brigádnicky hlídal letiště.

Kdy jste poprvé pocítil, že se komunisté nebudou s nikým párat?

Z vojny jsem se vrátil na podzim v roce 1949. V listopadu zatkli bráchu, který byl kamarádem už zmíněného Miroslava Sýkory. Doma jsme netušili, proč bratra zavřeli, brzy jsme ale s hrůzou zjistili, jak se zajištěným daří. Ženy z našeho okolí, které domů nosily prádlo zatčených manželů nebo synů, nám ukazovaly krvavé hadry. Nějaký Mílek, bratrův známý, si ve vazbě podřezal žíly, do veřejné nemocnice však estébáci přivezli trosku. Rozmlácené tělo plné modřin a šrámů všech barev. A jednou jsem mezi dělníky zaslechl: "Nechceš si jít bouchnout do reakcionáře? Pojď na krajzák, tam se v noci dělají brigády." Krajzák byla přezdívka pro krajský soud s věznicí.

Kdy vás zatkli?

Dva dny před silvestrem v roce 1949. Zrovna jsem byl nemocný, tak jsem si napřed myslel, že je to kontrola, proto těm pánům u dveří povídám: "Zajdu do skříně pro nemocenský lístek." Skočili po mně. "Jste zatčen," řekl jeden z nich. Matka dostala hysterický záchvat, protože jí před měsícem zavřeli už jednoho syna. Křičela ze všech sil, dokonce na estébáky vytáhla nůž: "Toho vám nedám!" Dala mě, musela mě dát, zpacifikovali ji.

Co se dělo u prvních výslechů?

Věděl jsem, že jdu do mlýnice, že to bude bolet. Na policejním ředitelství se mě ujali dva estébáci, kteří mě vyzvali: "Tak nám povídejte o své protistátní činnosti." Po pravdě jsem odpověděl: "Pánové, já o žádné protistátní činnosti nevím." Chvíli pak kolem mě kroužili jako supi a pak jsem dostal pořádnou ránu zezadu, že jsem spadl ze židle. Oznámili mi, že odteď se mnou budou jednat jako s třídním nepřítelem. Teprve poté začalo skutečné mlácení. Napřed mě tloukli pěstmi do hlavy, jenže já byl amatérský boxer, už ve škole jsem organizoval zápasy, takže se mi dařilo některým ranám čelit. To estébáky rozzuřilo k nepříčetnosti. A vzali si na pomoc býkovec.

Jaká byla první noc za mřížemi?

Zatkli mě ráno, do cely jsem se celý zkrvavený dostal až pozdě večer. Seděl tam divný chlap, zarostlý, podmračený, napřed jsem se ho bál, místo břicha měl něco jako zástěru. Pak se rozvyprávěl, před zatčením měl přes sto kilo a za dva měsíce výslechů zhubl tak, že z něho visela kůže. Byl to kapitán SNB, policajt. Soudili ho ve stejném procesu jako mě, dostal pětadvacet let. Manželka se s ním rozvedla a vzala si estébáka, přišel proto i o syna. Hrozně smutný osud. Hned tu první noc v cele mi vyprávěl, jak ho vydírají vyšetřovatelé: "Z dětí vám uděláme pionýry a z manželek kurvy!" V podstatě to splnili.

Jak dlouho výslechy trvaly?

Mlátili mě asi pět dní, pak se to trochu zlepšilo. Chtěli, ať podepíšu ty nesmysly ve vyšetřovacím protokolu. Že jsem připravoval protikomunistické povstání, že jsem se jako voják stýkal s Miroslavem Sýkorou, údajným vůdcem protikomunistického odboje. A že jsem obviněn z velezrady. Pár dnů jsem vzdoroval, viděl jsem ale všechna ta zmučená těla, která bachaři odnášeli z výslechů do cel. Slyšel jsem, že jim při výslechu dávají oprátku na krk a pak ji pomalu utahují. Raději jsem podepsal, podle mě nemělo smysl vzdorovat. V duchu jsem všem spílal, že to jsou strašná hovada.

Jak probíhal soudní proces?

Před procesem jsem ve skrytu duše doufal, že se u soudu nějak dokážu obhájit. Neměl jsem šanci, bylo to velkolepé divadlo pro veřejnost zorganizované v největší ostravské tělocvičně - v Čapkově sokolovně. Soudce donekonečna omílal fráze o třídním nepřátelství, o teroristech, pučistech a spiklencích, o zločinecké bandě, lidských zrůdách, desperátech a kapitalistických pohůncích. A každé takové obvinění vyvolávalo bouřlivý potlesk přítomného publika. Publikum nám nadávalo, předtím stejní lidé psali dopisy, v nichž žádali vysoké i nejvyšší tresty. Byl jsem jako v mlhách. Vím jen, že v sále byly vystaveny zbraně, granáty a také hákové kříže, to vše jako důkazy proti nám. Pak se mě konečně zeptali: "Co nám řeknete k vašemu případu?" Jen jsem špitl: "Nic, všechno je v protokolu." Dostal jsem čtrnáct let.

Co je napsáno v rozsudku?

Ten byl hromadný, pro všechny obviněné. Třeba tam stojí: "Spolčili se navzájem a s dalšími k pokusu o zničení a rozvracení lidovědemokratického zřízení, společenské a hospodářské soustavy republiky, zaručené ústavou."

Za co popravili Miroslava Sýkoru, který za vámi přijel na vojnu? O tom setkání asi při brutálních výsleších řekl vyšetřovatelům...

Sýkoru obvinili z velezrady a přípravy ozbrojeného povstání v čele partyzánské skupiny doktora Beneše. I tahle obžaloba stála na nesmyslech, Sýkora se pokoušel něco zorganizovat, ale zůstalo spíš u slov. A žádná skupina partyzánů neexistovala. Sýkora měl sice pistoli, tu si ale schoval u mého bráchy, který za to dostal šestnáct let. Byla to strašná doba. Estébáci do toho namočili celou rodinu Sýkorových. Otec Rudolf byl odsouzen na čtvrtstoletí, jeho syn Zdeněk na dvacet let a Miroslav k trestu smrti. Před popravou vyslovil poslední přání, že se chce ještě vidět s bratrem. Nesplnili mu ho.

Kde všude jste byl vězněn?

Napřed jsem zůstal ve věznici v Ostravě, v roce 1951 mě odvezli do lágru v Jáchymově. V uranovém Dole Plavno jsem dělal narážeče, což nebyla až tak těžká práce. Později to byly Doly Mariánská a Rovnost a od roku 1959 jsem seděl ve Valdicích. V květnu 1960 přišla amnestie prezidenta Antonína Novotného.

Co říkáte tomu, že se dnešní vláda drží u moci díky komunistům?

Komunismus je jako rakovina. A s touhle diagnózou se bojuje těžce.

Poslanec KSČM Jiří Valenta s klidným svědomím říká, že únor 1948 "přinesl naději na nový a mnohem spravedlivější společenský řád". Co s tím?

Ta jejich "naděje" třeba znamenala, že v souvislosti s takzvaným protistátním centrem Milady Horákové proběhlo v jednotlivých krajích dalších asi třicet vykonstruovaných procesů. I ten v Ostravě, do kterého jsem spadl. Po sametové revoluci se měla strana zakázat. Takhle se komunisté jen na čas přikrčili a dnes jsou u kormidla znovu. KSČM se hrdě hlásí k odkazům Února, což znamená, že je to pořád tatáž zločinecká strana, která hájí politiku založenou na lži, nenávisti a teroru. Pokud nechceme přijít o svobodu, musíme s tím opravdu něco dělat. Třeba nevolit dnešní vládní strany, které se s komunisty ostudně spojily.

Proč vládní strany podlehly komunistickým karcinogenům, o nichž mluvíte?

Protože v nich sedí lidé, kteří jsou dávno nakaženi. Předseda vlády Andrej Babiš byl členem partaje od roku 1980, a ještě donášel estébákům. Takoví politici se snaží éru socialismu všemožně zlidšťovat a hodně lidí na tyhle brilantní lži slyší. Na minulém režimu však nic lidského nebylo.

Co to bylo za lidi, kteří po únoru 1948 sloužili režimu na vykonávání špinavé práce?

Po propuštění jsem nad tím často přemýšlel. Kde se v lidech bere tolik krutosti? Nedal jim osud lásku, ale jen krutost? Je to asi obyčejná ubohost, vlastně je mi jich líto, jenže jsou i dost nebezpeční. Nikdy nezapomenu na lůzu, která šla dělat pořádky do ulic po osvobození Ostravy v květnu 1945. Ten model se v dějinách pořád opakuje.

Co jste zažil v květnu 1945?

Na ulici jsem třeba potkal kamaráda, se kterým jsem před válkou cvičil v Sokole. Dělal ostrahu v jednom z lágrů pro německé civilisty a hned na mě spustil: "Zdeněk, kup půl litra a jdeme dupat Němky." Zděšeně jsem odmítl. Jak se může slušný člověk proměnit v násilníka a sadistu? Tehdy se můj bratr vrátil z koncentráku v Buchenwaldu a pokusil se z lágru zachránit jednu českou sousedku, paní Dreiseitelovou. Provdala se za hodného Němce, který padl na frontě, což byl pro gardisty dostatečný důvod k uvěznění. Ale bráchovi se ji zachránit nepodařilo, a kdyby nemával průkazkou odbojáře, nejspíš by zahynul taky. V tom lágru Češi umučili asi dvě stě třicet civilistů. Stejní lidé pak po únoru 1948 mlátili politické vězně.

Může se obdobný fanatismus vrátit i v současnosti?

Svoboda je křehká věc, nemáme ji zaručenou a mezi námi je i dost lidí, kteří zase rádi pomohou dělat "pořádky". Zfanatizovaný dav potřebuje každá totalita, komunistická, nacistická, ale využijí ho i nedemokratické režimy, které se teprve dostanou k moci.

Komunisté nyní dostali od sněmovny dárek - zdanění církevních restitucí. Jak to vnímáte?

Češi mají jednu nepěknou vlastnost - závidět každému, kdo něco má: "Ty máš, já nemám, tak ti něco seberu." A strany, které hlasovaly pro zdanění, věří, že je za to voliči odmění. Pokračuje se dál v třídním boji jako po únoru 1948, přilévá se olej do ohně a to zabírá.

Máme ještě svobodu? A je ohrožena?

Svobodu zatím máme, nemůžeme se ale zbavit dědictví komunismu, a tím je ohrožena. Překvapuje mě, jak mezi mnohými mladými lidmi uspěli populisté typu Babiše nebo Okamury. Od rodičů se asi naučili držet hubu a krok, mají strach se motat do politiky a chtějí, ať za ně tyhle věci někdo vyřeší. A Babiš to vyřeší rád.

VÍCE K TÉMATU NALEZNETE V AKTUÁLNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN (09/2019).