Význam členství ČR v Evropské unii komentuje Jan Hamáček, ministr vnitra a předseda ČSSD.
Jsem smutný a poslední dobou i naštvaný, když čtu nebo slyším od některých stran a hnutí, jak by bylo Česku lépe mimo Evropskou unii. Titíž lidé straší jednou muslimskou invazí, podruhé přirovnávají Brusel k Moskvě, jako kdybychom žili v diktatuře a Čechům pomalu hrozilo vyhlazení. Vše ve jménu záchrany suverenity a přežití národa. Vždyť to není pravda!
Evropské národy po stovky let řešily své spory zbraněmi, až je dvě ničivé války v minulém století donutily skoncovat s letitým nepřátelstvím. Pět let po kapitulaci nacistického Německa, 9. května 1950, přišel francouzský ministr zahraničí Robert Schuman s myšlenkou udělat za minulostí tlustou čáru a začít s čistým stolem úplně jinak. Bez válek. Schuman byl jedním z hlavních zakladatelů Evropské unie a dodnes mu za to můžeme být vděčni.
Po šedesáti devíti letech můžeme konstatovat, že se jeho myšlenka naplnila. Členské státy spolu neválčí, pokud chcete vidět vojáky v akci, musíte třeba na přehlídku Bahna, kde můžete sledovat naši armádu při cvičení, nebo do Slavkova, kde si nadšenci připomínají bitvu tří císařů. To by si měli zapsat za uši všichni ti, kteří navrhují referendum o vystoupení z EU.
Evropská unie dnes představuje unikátní integrační uskupení s velkou ekonomickou i politickou silou, které jí zajišťují důstojné postavení mezi velmocemi. A přes veškeré potíže vychází EU ve srovnání s ostatními velmocemi a světovými regiony jako prostor společenské, sociální a bezpečnostní stability, bez dramatických ekonomických rozdílů, válek a konfliktů.
Na podzim oslavíme třicet let od pádu minulého režimu, jedním z velkých cílů té doby byl i "návrat do Evropy". A podařil se rekordně rychle. V roce 1999 jsme se stali členy NATO, o pět let později jsme vstoupili do Evropské unie. Obojí pro nás znamená bezpečnostní záruku v naší historii bezprecedentní. Konečně jsme rovnoprávnými partnery velmocem, naši politici sedí u jednoho stolu s lídry mocností a mohou ovlivňovat evropskou i světovou politiku. To se stalo naposledy možná za Karla IV.
Není to jen otázka setkávání premiérů a ministrů, jednají spolu policisté, vojáci, bezpečnostní experti, byznysmeni, studenti i obyčejní lidé. Vznikají partnerství a přátelství na celý život, i to upevňuje stabilitu v Evropě.
Bezpečnostní garance vyplývající z členství v NATO a EU však zároveň znamenají i závazek podílet se na zajišťování společné bezpečnosti. Myslím, že v tomto směru se nemáme za co stydět. Česko se účastní vojenských, nevojenských i policejních misí NATO, EU a OSN. Prostřednictvím našich policistů pomáháme zajišťovat bezpečnost přímo na nepokojném Balkáně, což je zvláště důležitý region na trase, kudy do Evropy míří uprchlíci. A právě migrace ukázala, že jedině sjednocená Evropa může čelit současným bezpečnostním rizikům. Bez účinné ochrany vnější hranice EU není možné udržet jeden z největších výdobytků integrace - schengenský systém zaručující volný pohyb po celé Unii.
Podle Global Peace Index si Česká republika udržuje pověst sedmé nejbezpečnější země na světě. Je to samozřejmě výsledkem více faktorů, ale jako místopředseda vlády a ministr vnitra si dovolím zmínit především dva. Prvním je evropská spolupráce, díky níž se úspěšně daří potírat organizovaný zločin a čelit nelegální migraci. Druhým je vysoká profesionalita našich bezpečnostních složek, které jsou velmi respektované i v zahraničí.
Bezpečné Česko v bezpečné Evropě je dnes skutečností, pro naše předky to byl sen. Je na nás, abychom tento vysněný stav udrželi.