Hasičský výcvik na vlastní kůži. Jako o život
13.06.2008 06:30 Reportáž
Dvacítka profesionálních hasičů u Českých Budějovic trénovala na divoké vodě. V umělém kanálu u Vltavy se učili ovládat raft a také zachraňovat tonoucí z divoké vody. Reportér on-line deníku TÝDEN.CZ byl při tom.
Hasiči se učili na suchu v Borovanech i na vodě. Zatímco v učebně se pilně hlásí a dělají si poznámky, na vodě se promění v malé kluky. Rafty si "osahali" ve čtvrtek na divoké vodě nedaleko Budějovic a být při tom stálo za to. Oblékli si neopreny, některým byly velké, jiní do nich svá bříška jen tak tak nasoukali. Na ně červené plovací vesty a na hlavu oranžové helmy. "Musí se naučit ovládat loď, i sami sebe na té lodi," popisuje zadání zástupce ředitele hasičského učiliště v Borovanech Karel Macht.
FOTOGALERII Z CVIČENÍ HASIČŮ SI PROHLÉDNĚTE ZDE.
Pak nastoupili muži do chladných vln rozbouřeného umělého kanálu u Vltavy. Nejtěžší úsek sjeli zatím jen tak na zkoušku. Pak přišla řada na mě. "Zujte si boty, budete je mít mokré," díval se jeden z nich na moje děravé tenisky. Zul jsem je a zastrčil do nich klubíčko ponožek.
Další z mužů mi nasadil na záda mokrou vestu. Studila. "Tady si to utáhni," šněrovali mě jako nevěstu do šatů a já marně hledal nějakou výmluvu. Nějakou alergii, cokoliv. "Je malá?" klepla mi o hlavu helma. Za chvíli jsem vypadal jako kosmonaut. Chytl společně s ostatními raft a bosky capal k vodě. "Sem si zasuň nohy, ať nevypadneš," vnímal jsem rady, jak běhaly kolem mě a koukal na dva černé popruhy na dně raftu. Strčil jsem tam svoje ploché a bílé nohy. "A jel jsi někdy vodu?" slyšel jsem poslední otázku před spuštěním do Vltavy a přemýšlel, proč se mě na to někdo nezeptal na začátku. Přihrál by mi tu hledanou výmluvu, alergii.
Ve Vltavě
Ale dobře, řekl jsem si, jednou jsem na člunu seděl. Je to pár let, ale osvěžím to. "Dobrý, už jedu, takhle to nějak bylo," říkám si v duchu a koukám na kalnou vodu pod sebou. Pak se raft hodně zrychlil a propadl do vln. Někam jsem se nahnul a dostal takovou facku, jako naposledy někdy v dětství. Byla to vlna nebo peřej nebo něco takového, co má ve vodácké hantýrce svůj název. Smýkl jsem sebou po lodi a zapíral vyzáblé nohy do černých popruhů na dně raftu. "Kontra!" stěžoval si někdo na špionáž nebo co. Zanikalo to v hučení vody. Máchal jsem pádlem jako nikdy. Zatímco hasičům šlo o výcvik, mně o život.
Z hlavní vlny i z peřejí jsme se dostali, ještě jednou ji přejeli napříč, abych si namočil zbytek těla, a pak přistáli u břehu. Těch pár vteřin trvalo věčnost. Jindy si to přeju naopak, teď jsem byl rád, že to mám za sebou. Odcapkal jsem bosýma nohama ke svým botám a chomáčku ponožek. Jistota, přístav.
Za Vltavou
"Já jsem Petr," řekl mi člověk, co podnikl stejnou jízdu na jiné lodi pár minut přede mnou. "Blbý co?" šklebil jsem se, když si on ždímal triko. "No, mě tam ještě hodili," přiznal a pokrčil rameny. Hasiči měli v neoprenech teplo. Kanálem projeli ještě několikrát. Pak se učili, jak jeden druhého zachraňovat. Používali cosi, čemu říkali házecí pytlík. Byla v tom šňůra a tonoucí se jí měl chytnout. Když se to nepovedlo, skočili za ním. "Jé, to je vošklivá ježibaba," ukazoval jeden z nich na plavajícího - tonoucího kolegu. Přesto jej "zachránil".
Po pěti hodinách výcviku bylo hotovo. Ani na pivo hasiči nemohli jít. Druhý den ráno skládali zkoušky.
Foto: Petr Weikert
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.