Sepsal hrobnická skripta a vybudoval cvičný hřbitov, na kterém učí a zkouší hrobaře. David Stejskal se snaží vrátit kdysi vážené profesi ztracený respekt. "Mým vzorem je kat Mydlář," říká muž, který si z hrobky buduje dokonce vlastní domov.
Na rozhovor jsme se sešli v kaplové hrobce, kterou pro sebe opravujete. Skutečně zde chcete jednou bydlet?
Přesně tak. Pekař má pekárnu, cukrář cukrárnu, tak jsem si řekl, že jako hrobník budu mít hrobku. V podzemní části jsme postavili dva pokojíky. Tady v bývalé kapli, jak vidíte, vzniká kuchyně. Uvnitř kaple stavitel vybudoval ještě jednu cihlovou stavbu, takže nemáme problém s tím, že by tady byla třeba zima.
Jak se taková hrobka na bydlení shání?
Historie té mojí je taková, že bohatý měšťanský rod si v tereziánských dobách koupil titul von Schüttelsberg. Měl spoustu majetku, jenže s ním nehospodařil úplně ideálně a dá se říct, že zbankrotoval. Poslední z rodu pak prodal jednomu zdejšímu advokátovi pozemek, kde hrobka stojí. Jenže v blbé době, krátce před únorem 1948. Takže o něho zase přišel a pak to bylo vráceno až jeho potomkům. Dcera panství prodala a myslela si, že i s hrobkou, až vnučka ale zjistila, že hrobka součástí prodeje nebyla. Tak jsem ji koupil já, památkářům ohlásil plánované stavební změny a pustil se do oprav. Ostatky, které se v hrobce nacházely, jsem samozřejmě vyzvedl a uložil na nejbližším hřbitově.
Podzemní hrobky ale také budujete, v Česku jste dokonce jejich prvním oficiálně uznaným stavitelem. Jaký je o ně zájem?
Mohu říct, že vzrůstající. V době, kdy jsem před nějakými osmnácti lety jako hrobník začínal, byla situace taková, že se řešily jenom kremace. Hrobky ne. Postupem času se to ale začalo pomalu měnit a lidé přicházeli s tím, že by do rodinné hrobky investovali. Nejedná se přitom o malou částku, cena obvykle začíná někde okolo sta tisíc korun.
To nejsou zrovna malé peníze. Proč bych je měl investovat zrovna do hrobky?
Jakmile hrobku jednou máte, pohřeb je výrazně levnější. Samozřejmě platíte rakev, převoz zesnulého. Ale pak už hradíte jenom otevření hrobky a uložení ostatků, což třeba v Říčanech, kde jsem dříve pracoval, stálo osm set korun. V opačném případě zaplatíte ranec peněz za kremaci nebo vykopání hrobu. Když na něj pak chcete kamennou desku, přijde vás to na další desetitisíce.
Kolik hrobek jste už postavil?
Okolo deseti. Některé jsem jenom dozoroval, další jsem osobně bagroval. Co mi ale vadilo, bylo, že se do toho pouští každý, aniž by o tom cokoli věděl. Chodili za mnou třeba lidé, že jsou stavaři a hrobku si postaví sami. Tak jsem jim řekl, ať si jdou se svojí kvalifikací obložit koupelnu. Taková stavba musí mít určité náležitosti, aby správně fungovala, byla dobře odvětrávána, uložené tělo správně tlelo. Jinak se z toho může stát bazén nebo neprodyšný atomový kryt. Proto jsem se zasadil o vznik standardu stavitele hrobek, na jehož základě si mohou lidé udělat profesní kvalifikaci. V současnosti jsou v Česku tři lidé, kteří tuto zkoušku mají.
Jakých chyb se nekvalifikovaní stavitelé dopouštějí?
Viděl jsem hrobky z bílých nebo červených cihel, spárovaného zdiva, hrobky z ytongu. Tam si myslím, že jakmile dojde k zetlení rakve, rozpadne se i hrobka. Dokonce mi volal nějaký chalan s tím, že je zbytečné hrobky stavět. Že sám dělá plastové žumpy a že by stačilo dát plastovou vložku do země a dole vyvrtat díru, aby mohl nebožtík odtéct. Ti lidé vůbec nechápou, že tam musí cirkulovat vzduch. Stavitelé hrobek byli dříve ve svém oboru šlechtou, jenže vymřeli a dnes už to pořádně téměř nikdo neumí. Vždyť třeba krypty kaplových hrobek fungují tak, že těla za čtyři pět let perfektně zetlejí, anebo dojde k jejich mumifikaci. Stavitel si předem určí, jak má hrobka fungovat, a podle toho ji vybuduje.
Kdo v současném světě, kdy je smrt téměř tabuizována, investuje desetitisíce korun do stavby hrobky?
Jsou různé typy lidí a těm také odpovídají druhy hrobek. Někdo si ji postaví po vzoru světských za tři miliony korun, někdo si nechá vybudovat obyčejnou za osmdesát tisíc. Nedá se ale říct, že by to byla doména bohatých. Lidé prostě chtějí svého zesnulého uctít maximálně možným způsobem. Zažil jsem třeba paní, která si půjčila čtyřicet tisíc korun, nechala si postavit podzemní část a pak čtyři roky ty peníze splácela. Když dluh splatila, půjčila si další peníze a dala vybudovat kamennou vrchní část. Hrobku postavila pro tatínka a já jí tehdy říkal, že klidně udělám jenom klasický hrob. Ona ale trvala na hrobce, chtěla pro něj to nejlepší.
Celý rozhovor čtěte v novém vydání časopisu TÝDEN, které vyjde v pondělí 8. prosince 2014.
