Očima Martina Zemana
Heydrichův zpackaný comeback

Koncem března ohlásil starosta středočeských Panenských Břežan Libor Holík, že ho kontaktoval syn někdejšího zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a nabídl mu, že pomůže shánět peníze na rekonstrukci tamního chátrajícího zámku. V objektu totiž Heider Heydrich vyrůstal, a to i po smrti otce. Do Německa, kde žije dosud, se se sourozenci a matkou stěhoval až po válce. Dnes Heydrich junior couvá - žádné peníze shánět nebude, nelíbí se mu, co o něm a jeho nabídnuté pomoci píší česká média (proti jeho angažmá se ozvali například zástupci Svazu bojovníků za svobodu, Občanské sdružení Lidice a další).

I když se jedná o reakci uraženou, v zásadě tak celou věc vyřešil. Jeho podíl na rekonstrukci zámku by totiž nebyl ku prospěchu věci. A starosta Holík (byť tak jistě činil v dobré víře) udělal chybu, když vůbec spolupráci s ním připustil. Proč? Není snad Heydrichova nabídka smírčím gestem, které by naopak při stávajících, emocemi stále ještě výrazně zatížených česko-německých vztazích bylo vítané?

Dokonce i v učebnicích se připomíná, že Heydrichův otec byl přezdíván pražský řezník či blonďatá bestie. Není divu. Pro moderní české dějiny je totiž jednou z nejděsivějších postav. Nebyl jen masovým vrahem, který si zasloužil trest. Stal se symbolem protektorátního teroru a systematického vyvražďování českého národa, a ať se nám to líbí, nebo ne, se symboly je třeba zacházet velice opatrně. Pro české vnímání bude ještě dlouho velmi citlivé cokoli, co má se jménem Heydrich jakoukoli souvislost. I když samozřejmě není možné za činy otce odsuzovat jeho syna, jemuž bylo v době Heydrichovy hrůzovlády a následného atentátu na něj osm let.

Na druhou stranu se ale Heider Heydrich ke stopě svého otce, kterou v české historii zanechal, de facto přihlásil (pozor, to neznamená, že ji schvaluje!). Ovšem velice nešťastně. Nabídkou pomoci s opravou "domu jeho dětství" se ocitl úplně mimo souvislosti. Symbolika jeho návrhu se nesla v nepatřičném duchu návratu ztraceného syna: co jsme si, to jsme si, ale tady jsem vyrostl a byl jsem tady doma. A to je (a dlouho ještě bude) pro českou veřejnost naprosto nestravitelné.

Ostatně nestravitelné by bylo, i kdyby se Heider Heydrich rozhodl ze svého financovat třeba jedenáctimilionový roční rozpočet Lidic. Zkrátka české heydrichovské trauma je z pochopitelných důvodů dodnes natolik silné, že jedinou přijatelnou formou reakce ze strany Heydrichových potomků je mlčení.