Přituhlo. Kuřáci jsou štvanou zvěří, která mrzne před restauracemi, proto jim hospodští začali stavět kryté klece, stany, budky či jiné přístřešky. Je to nový fenomén, s nímž autoři protikuřáckého zákona nepočítali, neboť improvizované "kuřbudky" poněkud hyzdí města i obce.
Na terase před hostincem U Milotů ve středočeských Strančicích stojí zelený stan. Spíše menší šapitó, tak pro loutkové divadlo. Nebo ošetřovna pro skautský tábor, uvnitř stanu ale nenajdeme hochy od Bobří řeky. Naopak, tohle by skauti snad ani neměli vidět. Pod zadýmenou zelenou plachtou se ostošest čvaňhají retka! Teploměr ukazuje minus jeden stupeň, není to velký mráz, ale postávat deset minut s cigárem jen tak ve větru, to se pak každý cítí jako v sibiřské zimě. Když zákon loni na jaře vyhnal kuřáky z výčepů a restaurací, do podzimu seděli na venkovních zahrádkách, ale v mrazech raději bafají doma v obýváku, čemuž se majitelé hospod snaží všemožně zabránit. "Stan mi určitě zachránil dost zákazníků, ale i tak mě protikuřácký zákon připravil o celou polovinu hostů," říká Roman Obranec, majitel restaurace U Milotů, a také si ve stanu zapálí. "Ze začátku se nám lidi smáli, co tu jako budeme prodávat. Teď jsou kuřáci šťastní. Když sněží nebo prší, jsou v suchu a nefouká sem."
Ve stanu za šest tisíc
Za nepromokavý stan hospodský Obranec zaplatil šest tisíc korun. "Čističky vzduchu na sále, do kterých jsem investoval dvacet tisíc korun, jsou teď k ničemu. A nikdo mi ty peníze nevrátí," stěžuje si. Při polovičním obratu musel naopak zainvestovat i do šapitó, ale pokud přijdou desetistupňové či větší mrazy, stejně prý na pivo žádný kuřák nedorazí. To by musel Obranec před hospodou postavit indiánské teepee s otevřeným ohništěm uvnitř.
Na cigaretu do stanu přichází i číšník Radek Žídek. "Pro tu radost teď musím chodit ven. Ale řeknu vám, že je to lepší, než když jsem musel dýchat cigára šestnáct hodin denně na sále, to ke zdraví nepomáhalo," podotkne. Jasně, nic není tak černé, jak se na první pohled zdá. "To by se u nás stát nemohlo," zakroutí však hlavou běloruský gastarbeiter, který tu také kouří. "Podobné budky se teď stavějí před každou hospodou," poučí cizince jeho český kamarád.
Kupodivu se všichni shodneme, že kouření je zlozvyk a škodí zdraví, jenže úbytek štamgastů může postupně zlikvidovat fenomén venkovského výčepu. Nový zákon rozpojil spojité nádoby, díky nimž vesnická hospoda fungovala, a k nim patřil i letitý smír kuřáků s nekuřáky.
Není kuřbudka jako kuřbudka
Před každým výčepem stan či jiný přístřešek stát nemůže. Ve městech je "táboření" na obecním chodníku zakázáno, leckde to nejde ani na venkově. Mimo města se ale majitelé hospod snaží nějakou kuřáckou budku obstarat za každou cenu. Zákazník se přece rovná obživě. Není to přitom jednoduché, zákon je tvrdý. Terasu, jež je součástí restaurace, třeba nelze jen tak obalit igelitem a proměnit v kuřárnu. Hospodští proto mají jedinou šanci, jak stan či jiné přístřeší používat coby zázemí pro kuřáky. Musejí ji označit za dočasnou stavbu a dát zkolaudovat stavebním úřadem.
V restauraci Šibeniční vrch v Mnichovicích u Prahy nejprve zastřešenou terasu zakryli právě igelitem. "Někdo nás udal, teď už se dá kouřit jen úplně venku," vykazuje číšnice kuřáky před terasu. Ale i tam se majitel podniku snaží hostům závislým na nikotinu alespoň trochu ulehčit úděl. Kuřbudka je symbolicky zastřešena, hosté se opírají o vysoký dřevěný stůl s popelníčkem. Z cigarety tady zrovna potahuje žena ve středním věku. Pavlína. "Chodím sem často s dětmi, takže jsem ráda, že se uvnitř nekouří," přiznává. "Dokážu se omezit," podřizuje se vyšší síle. Jiná z kuřaček má tvrdší postoj: "Dneska jsou všechny debaty nanic, protože pak za vás stejně rozhodnou politici. Copak jsme měli o kouření referendum? Teď kuřáky vyhánějí i z teras a za chvíli nás budou kontrolovat i doma!"
Zákaz po 127 letech
Z Mnichovic na druhý konec republiky. Stojíme před hostincem Kuchař ve slezském Hlučíně, je to unikátní stavba z režných cihel s věží. V téhle restauraci se čepuje pivo nepřetržitě od roku 1890 a až do 31. května loňského roku se tu nikdy nepřestalo kouřit. Zákaz přišel po dlouhých 127 letech.
Před hospodou stojí velký igelitový stan či spíše jakýsi nouzový přístřešek. Vedle skvostné cihlové stavby je to jako pěst na oko, stavba jako z uprchlického tábora. Jsou dva stupně pod nulou, teď svítí slunce, před chvílí ale sněžilo. Ve stanu inhalují nikotin dva penzisté, pánové Mazurek a Kupka. Tomu druhému je čtyřiasedmdesát a zákaz ho pořádně naštval.
Vzpomíná, jak se dříve kouřilo úplně všude, ve vlacích, v práci, výjimkou byla snad jen benzinová pumpa. Teď kmet skončil v mrazu v igelitové kleci a argumenty lékařů či drastické snímky na krabičkách cigaret jednoduše ignoruje. Majitel restaurace Tomáš Dědek naznačuje, že kouření mu vzalo část hostů, nechce být ale konkrétní. "Kolik k nám vlastně chodí nekuřáků?" obrací se Tomáš k rodině, protože tohle je typický podnik zaměstnávající širokou famílii. Všichni chvíli počítají a dojdou k číslu dva. "Takže ti dva sedí uvnitř a patnáct lidí jde kouřit do stanu," líčí Dědek denní realitu. Tržby mu klesly, přesto ale věří, že kuřáci ve stanu přečkají i nejhorší mrazy. Na přístřešek ovšem není z výčepu vidět, což vytváří další problémy. "Když přijde neznámý host a odchází ven, nevíme, zda jde kouřit, nebo utíká bez placení."
Kuchař je tradiční český výčep, byť leží kdesi ve Slezsku. Pivo jako křen tu více než století teče proudem a ke stropu tu vždy stoupaly i obláčky cigaretového dýmu. Doma tu bývaly i karty a harmonika; pro někoho sprostý pajzl, pro jiného prostě klasika. Jenže klasiky ubývá, někteří sociologové či etnografové dokonce tvrdí, že v typické české venkovské hospodě už se hraje requiem. A může za to dlouho odkládané politické rozhodnutí, byť opřené o jasné zdravotní průzkumy.
Nikotin vs. koksovna
Zdraví a cigára? V další hlučínské hospodě s numerickým názvem 56 se v noční kuřbudce na tohle téma vede pře. Hlučín totiž leží jen osm kilometrů od jednoho z velkých znečišťovatelů na Ostravsku - koksovny Svoboda, která chrlí do ovzduší rakovinotvorný benzo(a)pyren. Stojíme v jakémsi polosrubu obehnaném plachtou a pedagog z Vysoké školy báňské, který se zabývá zdravotními následky ostravského smogu, podotýká, že vše je relativní. Podle norem totiž limity stanovené pro kvalitu ovzduší nesmějí být překročeny více než 35 dnů v roce. Jenže v Ostravě se obvykle pětatřicetkrát překročí limity už do konce března, takže po zbytek roku by se podle litery zákona v Ostravě nesmělo vůbec žít. Ale žije. V cigaretovém dýmu v přístřešku proto zazní i dotaz: "A pak co je na Ostravsku horší? Chodit po ulicích, nebo sedět v zakouřené hospodě?"
Největší jezero, které Ostraváci v létě užívají k rekreaci přímo na kraji města, je Štěrkovna na řece Opavě. Před tamní hospodou U Čochtana už také stojí kuřácký stan, v němž zrovna bafá mladá obsluha, Sandra Kreuzová a Aleš Cigán. Oba jsou přitom rádi, že dým nedýchají na pracovišti. "Když si chci zakouřit, vždycky si najdu to správné místo," říká poněkud tajnosnubně Cigán.
Alespoň teplou komůrku
Zpátky ku Praze. Ve Velkých Popovicích nedaleko pivovaru stojí restaurace U Ledu. Kouřit se chodí buď k sudu, tam ale fouká, nebo k přístřešku u zdi. Budka je využívána častěji, zvlášť když je "samec" jako dnes. Přístřešek je dokonce vybaven lavičkami, stolkem a několika zapalovači.
Právě tu dýmá dělník Víťa, který v areálu i pracuje. Zákaz kouření v hospodách prý doslova oplakal. "Je to hodně nepříjemný, kór teďka," podívá se proti mrakům přinášejícím sněhovou nadílku. V hospodách se nyní cítí jako druhořadý host, jako zatoulaný pes, kterého ženou z hospody do venkovní klece. Společně s fotografem pak chvíli rozvíjíme orwellovské teorie, co se v hospodách zakáže po cigaretách. Asi alkohol, protože to je ze zdravotního hlediska další zabiják. A zatímco kuřáci a pijani budou mrznout v klecích, v hospodách si budou hrát maminky s dětmi. Pokrok holt nezastavíme.
Dělník Víťa trvale žije v Mrači na Benešovsku, kde podle něho kouří drtivá většina návštěvníků jediného místního výčepu. "Je to divný, většinu času teď s chlapy netrávíme v hospodě, ale na mrazu před ní," kroutí hlavou. Nekuřáky chápe, uznává zdravotní škodlivost cigaret, přesto se přimlouvá alespoň za malé kuřárny, jejichž zřizování ve venkovských provozovnách by zákon povoloval. A ptá se politiků: "Komu by takové kamrlíky vadily?"
(Autor textu je celoživotní nekuřák, ale zákaz kouření považuje za jednu z příčin postupného zániku tradiční české hospody, jakou opěvoval například Bohumil Hrabal.)