Tisíce českých nemocničních lékařů se rozhodly zmizet do zahraničí, jelikož jim v tuzemsku nevyhovují platy. Není den, aby se téma znovu a znovu neprobíralo. Debata je však spíše emocionální (lékaři si berou pacienty za rukojmí, opakuje se stále dokola; ministr zdravotnictví Heger hovoří o hrubému nátlaku a agresivitě; lékařským odborářům se vytýká, že za organizaci akce zaplatila PR agentuře miliony...). K racionálnímu hodnocení přitom stačí letmý pohled do statistik.
V roce 1989 bylo v českých nemocnicích necelých jedenáct tisíc lékařů. Nyní jich je o tři čtvrtiny více (podle Ústavu zdravotnických informací a statistiky přesně 18 853). Počet obyvatel se přitom za tu dobu zvýšil jen o necelá dvě procenta (z 10,36 milionu na nynějších 10,53 milionu, tedy o 170 000). Argument, že s kvantitou roste automaticky i kvalita a že rostoucí specializace v medicíně je personálně náročná, při tak obrovském proporcionálním rozdílu neobstojí.
V Česku nyní podle OECD připadá na tisíc obyvatel 3,5 lékaře (nejsou v tom započítáni zubaři). Pokud zmíněná část lékařů odejde, klesne číslo na 3,1 neboli - budeme na tom stále lépe než třeba Finsko, Velká Británie, USA či Kanada, ale také než sousední Polsko či Maďarsko. A stejně jako Slovensko. Prostě nic hrozného nenastane. Ba přímo naopak.
Bývá téměř pravidlem, že nepopulární kroky v sobě skrývají účinné řešení. Pokud jde o zdravotnictví, stačí si vzpomenout na poplatky. Po pár měsících od jejich zavedení přestali být Češi největšími evropskými hypochondry - ČR opustila špičku nelichotivé evropské statistiky o četnosti návštěv u lékaře. Po změně vyplácení nemocenské (první tři dny zdarma) se zase Češi zbavili nálepky největších simulantů - průměrná doba domácího léčení (v mnoha případech spíš "léčení") se rázem smrskla na polovinu.
Jen ať z nemocnic tisíce českých lékařů odejdou za lepším. Možná to zprvu bude trochu bolestivá amputace, český zdravotnický systém tím však donutí k další reorganizaci a na rozdíl od amputace skutečné ho postaví zase trochu víc na vlastní nohy.
