Možná je to jen zlá pomluva, ale Marku Dalíkovi se po řadu let přezdívalo Topolánkova kasírtaška. I příběh údajného úplatku, o který si měl říci v souvislosti s transportéry Pandur, je třeba jen hořká slina. Ale přiznejme, že vypadá velmi logicky.
Představte si, že jste donedávna druhořadým, nyní už ale prvotřídním lobbistou a hlavním pobočníkem a rádcem premiéra. A jmenujete se - dejme tomu - Marek Dalík (pozor - jakákoli podobnost se skutečným Markem Dalíkem je jen čistě náhodná!). Váš šéf nastoupil po letech v opozici k veslu a vy se rozhlížíte, z čeho všeho by se daly vyždímat nějaké peníze. Tedy rozumějme: nikoli pro potřeby státní pokladny, nejsme charita, že.
Ale není to tak snadné ždímat, protože i předtím vládnoucí skvadra - říkejme jí třeba ČSSD - se docela činila. Zprivatizovala banky, Telecom, Mosteckou uhelnou, OKD a kdovíco ještě. Na vodopád provizí se druhá parta, řekněme třeba ODS, jen závistivě dívala z opozice. Ale vy, coby všudybýlek Dalík, se nedáte a vždycky jste zaručeně tam, kde je jen trochu cítit omamná vůně bankovek. ČEZ, ČSA, Letiště Praha, České dráhy, Budvar...
A hurá na pandury!
Dříve nebo později dojde i na armádu a vojenské zakázky. Ale ouha, kšeft desetiletí - nákup transportérů Pandur za 21 miliard korun - už stihla dovést do konce vláda Jiřího Paroubka. Také krajně podivně: gigantický a nemravně předražený kšeft podepsal ministr obrany, jakýsi Karel Kühnl, už po prohraných volbách (v takové chvíli už politikovi houby záleží na pověsti a snaží se do nejisté budoucnosti zabezpečit rodinu).
Co byste v roli poradce a kasírtašky radili svému kámošovi-premiérovi? No přece aby se pokusil na už hotovém kšeftu ještě něco trhnout. A ejhle - Topolánkova vláda tehdy zpochybnila a vypověděla zakázku na pandury a začala s rakouskou firmou zdlouhavě jednat. A v té době se právě měla odehrát schůzka, na níž si podle svědectví jednoho z jejích účastníků měl Dalík říci o astronomický úplatek 480 milionů korun.
Jak si vyvzdorovat zdražení
Zda s žádostí uspěl, není známo. Ale střih: jednání s Rakušany nakonec končí překvapivě vstřícně. Česká vláda bere zpátečku, zakázku upraví, ale výsledek je nepochopitelně ještě horší, než byl původně: místo 199 transportérů za 20,8 miliardy jich Češi dostanou 107 za 14,4 miliardy. Tedy cena jednoho stroje se zvýšila ze 105 na 134 milionů - a pro srovnání: Finsko za jeden stejný stroj platilo jen 41 milionů.
Všechno do sebe nádherně zapadá: lákavá hora peněz, vládní vzpoura, jednání v režii dvou šíbrů - lobbisty Dalíka a náměstka Bartáka, eventuální úplatek, vládní obrátka. A podobně tomu mohlo být i v jiných případech, Topolánkova vláda třeba nečekaně a o 180 stupňů změnila názor na mýtný systém a firmu Kapsch.
Všechno vypadá tak logicky - ovšem největším problémem bude v tomto příběhu jako obvykle důkazní břemeno. Ale věřme, že boží mlýny přece jen melou!
