Bezprostředně po 17. listopadu 1989 začala komunistická Státní bezpečnost likvidovat důležité dokumenty o své činnosti. Historik Pavel Žáček se tématu věnuje v právě vydávané studii s názvem "Zametání stop v prosinci 1989".
Pavel Žáček, zakladatel Ústavu pro studium totalitních režimů, se ve svém textu zaměřil na odbor boje proti vnějšímu nepříteli, tedy proti kapitalistické cizině včetně Spojených států. "Proces zametání stop uvnitř Státní bezpečnosti se opakovaně stal předmětem vyšetřování a na základě takto soustředěných dokumentů je možno poměrně podrobně rekonstruovat jeho průběh," píše Žáček.
K vytřídění a zničení celých svazků a spisů či jejich podstatných částí se vedení StB rozhodlo v reakci na dramatický vývoj politické situace v Československu, když bylo už poměrně brzy jasné, že vládnoucí komunistická strana nemá šanci. Likvidace důležitých dokumentů ovšem nebyla v souladu s tehdejšími platnými pravidly.
"Znamenalo to nejenom porušení vnitřních směrnic, ale také vážný zásah do agenturně-operativní agendy Státní bezpečnosti, která měla zajistit beztrestnost příslušníků stranické a bezpečnostní nomenklatury i zabránit jejich kompromitaci před veřejností, respektive novými nadřízenými," konstatuje Žáček. "Cílem zničení svazkové agendy také bylo zakrýt informace o spolupráci centrály Státní bezpečnosti s KGB a dalšími komunistickými bezpečnostními složkami."
Vedení Federálního ministerstva vnitra se začalo zabývat tématem tajných svazků krátce po událostech 17. listopadu 1989. "Na úrovni prvního náměstka ministra vnitra Alojze Lorence proto došlo k rozhodnutí vydat zvláštní pokyn, kterým bylo operativním útvarům Státní bezpečnosti nařízeno proti všem platným směrnicím ´vytřídit´ jak archivované, tak i ´živé´ agenturně-operativní svazky a spisy," připomíná Žáček.
Jak toto "vytřídění" dopadlo? "V centrále Státní bezpečnosti, na odborech ´boje proti vnitřnímu nepříteli´ Hlavní správy kontrarozvědky SNB (II. správa SNB), se vytřiďování zvrhlo v bohapusté ničení celých svazků a spisů všech druhů," konstatuje historik, který údaje pro svůj text čerpal z Archivu bezpečnostních složek.
Na prvním odboru II. správy SNB se skartace dělala ve dvou etapách. Nejprve běžně, jako každoroční skartace, v jejímž rámci byly zničeny pomocné materiály a písemnosti, údaj¬ně již bez zpravodajské hodnoty. "Během druhé fáze se dle rozkazu prvního náměstka ministra vnitra ČSSR Lorence znehodnocovaly písemnosti sešrotováním anebo uložením do papírových pytlů, soustředěných následně na určeném místě k odvozu," píše Žáček.
Historik zmiňuje například likvidaci kapitána Luďka Prchala, který začátkem prosince 1989 zničil veškeré písemnosti z agenturních svazků zahraničních tajných spolupracovníků "SADEK", "VERONIKA" a "PAULO". "Klíčové materiály této agentury se sice převedly na mikrofiše, nicméně z rozhodnutí vedení správy byly počátkem roku 1990 i tyto dokumenty oběma ve¬doucími oddělení komisionálně zničeny," uvádí se ve studii Zmetání stop v prosinci 1989.
Jeden z pracovníků odboru boje proti vnějšímu nepříteli popsal i přesný postup likvidace: "Skartaci jsem provedl tak, že vytříděné materiály jsem uložil jako při všech skartacích do papírového pytle, který jsem popsal číslem kanceláře, pytel zapečetil a odnesl do vyčleněné kanceláře, kam se tyto dávaly. Ty se pak následující den odnesly na dvůr k přistavené skříňové Avii, která je měla odvést do papíren."
Obdobně se pracovalo i na druhém odboru II. správy SNB, jak doložil jeden z tehdejších referentů: "Skartaci jsem provedl osobně za účasti skartační komise v prostorách vyčleněných 2. odboru na skartačním mechanismu. Drť jsem umístil v papírových pytlích, které byly údajně odvezeny ke zpracování do některého z papírenských závod."
Tak zmizely například spisy s krycími názvy Fišer, Zdena, Režisér, Tamara, Kafka, Renata nebo Hana. "Skartované materiály byly sešrotovány na šrotovacích strojích," uvedl referent.
Skartace oficiálně skončila až pod tlakem Občanského fóra a československé veřejnosti týden po jejím zahájení.
