Největším úspěchem Občanského fóra (OF) byla výhra v parlamentních volbách v červnu 1990. Ve srovnání s jinými zeměmi střední a východní Evropy lze ale za úspěch považovat rovněž poměrně rychlý a kultivovaný rozchod OF. V rozhovoru to uvedl historik Vojtěch Ripka z Ústavu pro studium totalitních režimů.
"OF se podařilo získat na svou stranu protestující část společnosti. Následné nenásilné předání vlády a uspořádání poměrně brzkých soutěživých voleb a následné přesvědčivé vítězství protikomunistického OF jsou nejdůležitější úspěchy," uvedl Ripka. Ve volbách do České národní rady získalo OF 49,5 procenta hlasů, volebním lídrem byl někdejší předseda vlády i Senátu Petr Pithart. Druhá KSČ obdržela 13,2 procenta.
Pod hlavičkou OF tehdy kandidovalo přes deset politických subjektů rozkročených od levice po pravici. Podle Ripky mělo hnutí jako nadstranický subjekt výhody, zejména silnou počáteční legitimitu. "Pro rychlejší rozvoj politických stran s vyhraněným programem nebyly podle mnohých podmínky," řekl. Pro potenciální přerod na politickou stranu vidí největší nedostatek OF v programu. Tradice disentu podle něj až na výjimky nenabízela silný základ pro programově vyhraněnou politickou stranu.
"Otázkou navždy zůstane, zda by dřívější emancipace některých součástí OF nemohla rozvoji politického stranictví pomoci. Tlak na jednotnou kandidátku k symbolickému a jednoznačnému poražení zastánců KSČ to však neumožnil," doplnil.
OF také, až na závěrečnou fázi, kdy byl předsedou zvolen Václav Klaus, dlouho nemělo pevně dané vedení. Snaha vyhnout se klasičtější struktuře podle Ripky souvisela s přísnou hierarchií KSČ, ale také s od počátku plánovanou dočasností hnutí. "Fórum sebe samo chápalo jako něco mimořádného a dočasného, tedy až na poměrně malou skupinu představující si trvalé překonání systému politických stran," poznamenal.
Vznik OF podle něj nebyl dlouhodobě připravován. "Je známo, že Václav Havel se na založení podobného širokého hnutí připravoval a cizeloval svůj 'scénář', to se však odehrávalo jen v poměrně úzkém okruhu lidí koordinujících tehdy nejširší akt společenského odporu, petici Několik vět," uvedl Ripka.
Havel se podle něj stal nejen symbolickým, ale také organizačním svorníkem. "Zakládající jednání OF, které se konalo v Činoherním klubu 19. listopadu 1989, bylo do značné míry svoláno podle 'Havlova diáře'. Výběr jednotlivých vystupujících tedy nejvíce ovlivnila síť vztahů Václava Havla," řekl.
Z dalších osobností se podle Ripky v počátcích například o kultivovaný způsob vedení dialogu v OF zasloužil někdejší rektor Univerzity Karlovy Radim Palouš, programově pomohl Ivan Dejmal. "Z pozdějších představitelů se o směřování a získávání nejdříve sympatií veřejnosti a později i hlasů zasloužili Petr Kučera, Martin Palouš, Petr Pithart, v programové oblasti pak významně přispěli Daniel Kroupa a Pavel Bratinka," uvedl.
Z nástupnických subjektů OF, které se 23. února 1991 rozpadlo, je podle Ripky třeba jmenovat tři významné přímé nástupníky: mimo ODS levicově liberální Občanské hnutí a pravicovou, liberálně-konzervativní Občanskou demokratickou alianci. "Občanské hnutí mělo výrazné zastoupení ve vládě i v Parlamentu a ve volbách 1992 těsně neuspělo. Občanská demokratická aliance vznikla již na podzim 1989, původně jako pravicové křídlo OF. Samostatná kandidatura v roce 1992 oproti OH naopak těsně uspěla a ODA se podílela na vládě s ODS až do roku 1997," uvedl. Řada lidí z OF podle něj později patřila také mezi viditelné představitele ČSSD.
