Rady a tipy
Jak vyzrát na mráz? Radí psychologové, lékaři i polárníci

Brzo se stmívá, husí kůži máme skoro neustále, chodíme schoulení do sebe, chybí nám slunce... Zima je období, kdy dostávají naše nálada i tělo dost zabrat. A zmrzlé prsty při oškrabávání auta jsou to nejmenší. Zeptali jsme se polárníka, otužilce, lékaře i psychologa, jak porazit tohle pitomé období. Se zimní chandrou je konec!

V lidském těle vystaveném mrazivému počasí se zcela automaticky odehrávají běžně nezvyklé pochody. Nejprve se náš organismus snaží teplo sám vyrábět. "Používá k tomu například svalový třes nebo nás nutí se hýbat, metabolismus funguje intenzivněji," popisuje Pavel Vávra, internista a praktický lékař ze Žďáru nad Sázavou. "Kromě toho se tělo snaží zabránit tepelným ztrátám.

V rámci šetření tepla nám stydne kůže, méně se prokrvují prsty, uši a nos. Na termoregulaci se účinně podílí štítná žláza, její poruchy by se proto neměly podceňovat," varuje lékař. Obrana těla proti mrazu se však po čase začne vyčerpávat. "Ztráty tepla jsou větší než jeho výroba, vnitřní teplota klesá. To má negativní vliv na práci vnitřních orgánů, hlavně tělesné teplárny - jater. Postupně dochází k selhání organismu, mění se biochemické a enzymatické procesy, metabolismus postupně vypadává. Pak už dochází ke ztrátě vědomí a smrti," popisuje nejčernější scénář Vávra.

Velmi chladné zimní počasí ovšem nemá vliv jen na naše tělo, ale ovlivňuje i psychiku. "Pokud dáte průchod své přirozenosti, zjistíte, že se vám v těchto měsících chce o něco více spát, jste méně aktivní, spíše se vám chce zalézt do tepla a něco sníst," vyjmenovává doktor Adam Suchý z Ordinace praktické psychologie v Prostějově.

"My lidé jsme sice součástí přírody a jejích biorytmů, ale žárovka a topení rozdíly setřely a nutí nás fungovat celoročně plus minus stejně, bez ohledu na naše fyziologické a biologické nastavení. To přináší problémy," dodává. V minulosti byl podle psychologa náš úkol jediný - zimu zkrátka přežít. Dnes musíme od ledna do prosince podávat výkony stále stejně, doslova jako by se nechumelilo.

"V těle ale narůstá spánkový hormon melatonin, protože máme nedostatek světla. Měli bychom fungovat, ale energie je méně, nálada spíše skleslá a do ničeho se nám nechce. Potom se můžeme začít obviňovat z lenosti či neschopnosti a kruh špatné nálady se začne protáčet. Ale neříkal bych tomu hned deprese, stejně jako to nechtění není totéž, co prokrastinace," upozorňuje Suchý.

Žádný univerzální návod, jak se s nadcházejícími mrazivými měsíci a zimou popasovat, však podle prostějovského psychologa neexistuje. Navíc jsou mezi námi i lidé, kterým zima z různých důvodů vyhovuje a sedí více než léto. "Pro nás, typické plážové povaleče, ale platí, že bychom neměli podléhat chmurám. Pročekat půl roku není příliš povzbudivé," konstatuje Adam Suchý.  "Zima je ideální čas na wellness, sauny a vířivky, také zimní sporty nabízejí dostatek pohybu a vyžití. A zároveň na sebe netlačit - když vyhraje peřina, krb, kniha či víno, nebraňte se tomu. A doplňovat světlo lze i uměle. Třeba prostřednictvím speciálních a přesto dostupných lamp, jejichž intenzita světla odpovídá slunečnímu a srazí hladinu melatoninu na únosnou mez."

Zkušenosti polárníků

"Ať si každý říká, co chce, zimu nemá nikdo rád. Sám mám nejradši teploučko, vážím si ho. Jsem celý den na mrazu a těším se, až si ve stanu něco uvařím a ohřeju si prsty. To je pak strašně příjemný," zasní se Miroslav Jakeš, jeden z nejslavnějších českých polárníků. Za sebou má ojedinělý sólový přechod Grónska, osmnáctkrát dobyl severní pól. Sám se za milovníka zimy nepovažuje. Naopak.

"Venku je minus třicet, já si stan vytopím na plus dvacet. Až tam si dopřeju i alkohol. Jinak nepiju, ale tam na něj dostanu chuť. Ohřívám si ho, včetně slivovice, dosladím cukrem. Alkoholu ale jenom trošku, musíme s ním šetřit," směje se cestovatel, který příští rok plánuje expedice do Grónska, na Špicberky a na severní pól - tam se podívá už po devatenácté.

I v pětašedesáti letech jsou pro zkušeného muže výpravy za polární kruh hlavním zdrojem obživy. Vydělává si jako průvodce, pro lidi jsou cesty za třeskutým mrazem stále atraktivnější. "Zájem by byl, ale peníze ne," postěžuje si na chvilku prošedivělý sympatický muž. Ptám se, na kolik taková polární "dovolená", třeba na Špicberkách, vyjde. "Asi dvaatřicet tisíc," odpovídá mi. "Tak málo?" ptám se naivně. "Eur!" uzemňuje mě s úsměvem na rtech.

Mráz má podle Jakeše i své výhody. "Za den na mrazu spálím až šest tisíc kilokalorií. To je víc, než spotřebují třeba horníci. Musíte tak zároveň hodně jíst, aby bylo teplo z čeho vyrábět. A navíc se člověk v té zimě ani nenachladí. Několikrát jsem jel do polární oblasti a nebylo mi dobře, ale na čistém vzduchu jsem se dal dohromady. Nejsou v něm viry, zima vám jedině oslabí organismus. Maximálně můžete zmrznout. Ale to i v Česku, klidně v létě. Stačí malý mrazík," ví sněžný dobrodruh.

Nejen hory jsou ovšem v mrazu nebezpečné, nízké teploty se mohou člověku stát osudnými i v hlavním městě. "Bezdomovci, to jsou opravdoví polárníci. Vlastně je obdivuju, když vidím, jak dokážou přežít. Já jsem vždy vybavený, mám kvalitní oblečení, spacák. Už jsem si říkal, že za nimi někdy zajdu pro radu," říká Miroslav Jakeš.

Přijít o střechu nad hlavou není tak složité, což dokazují pražské podmostové "bytovky" bez dveří a stěn, jež vznikají od Braníka po Holešovice. Zdejší obyvatelé se zahřívají všelijak. Od novin nacpaných v oblečení přes staré spacáky po peřiny, ti šťastnější mají k dispozici plynovou bombu, a tedy i jistotu teplého pití a jídla. Nejčastější pomůckou je však lihovina.

Spolehlivý lék na životní skepsi, ale často také společník do hrobu. "Alkohol pomůže zapomenout. To je jeden z jeho účinků. Jeho konzumace také vede k rozšíření cév v podkoží, a tím k přechodnému pocitu tepla," vypočítává doktor Vávra. "Při delším účinku však dochází k nekontrolovatelným tepelným ztrátám. Ty v kombinaci s poruchou vědomí kvůli opilosti mohou snadno přivodit omrzliny, v horším případě i umrznutí," varuje lékař.

Šlofík v minus padesáti

Václav Sůra, který letos jako první na světě přešel mongolské jezero Chövsgöl, si na zimu nestěžuje. "Často říkám, že mráz je nejlepší přítel člověka," překvapuje jednapadesátiletý polárník. "Nebýt něho, tak na severní pól nedojdete. Pochodujete po zamrzlé zemi panenskou krajinou. A teprve tam si uvědomíte její sílu, nádheru. Je to navíc téměř sterilní prostředí, kde se nemusíte bát napít vody. To trpění v mrazu je vždy vyváženo nezapomenutelnými zážitky. A navíc tam nelétají komáři, mouchy a ostatní havěť."

Během delších expedic nemá Václav Sůra problém si na dlouhodobý mráz navyknout. "Pokud se celoročně otužujete, už po týdnu je vaše tělo tak adaptované, že vám to nepřijde jako něco výjimečného," říká a připomíná expedici, kdy s parťákem Petrem Horkým doputoval v roce 2013 až k pólu chladu - nejstudenějšímu trvale obydlenému místu na světě. "Ve stanu jsme zažili noci při teplotě minus 53 stupňů Celsia.

U místních z toho bylo pozdvižení. Zapsali nás do kroniky jako první lidi, kteří tam doputovali na lyžích. Guvernér celé oblasti pak nejvíc řešil, jak můžeme spát v těch mrazech ve stanu bez kamen," vzpomíná a konečně přiznává: "To už byla opravdu kosa. Moc se nevyspíte, ale neumrznete.

Tehdy jsme o sobě pochybovali, zda jsme normální, když je z nás Rus na Sibiři vykulenej. A pak přijedete za týden do míst, kde je jenom minus třicet, a najednou máte pocit, že jste v tropech," směje se. Na podobné "kempování" si v této oblasti troufnou jen pastevci sobů. "To jsou místní hrdinové, celoročně hlídají stáda před dravou zvěří. Oni ale celý tábor při přesunu naloží na saně a ty jim táhnou právě sobi. Proto si vozí i kamna, co stan krásně vytopí, dřeva je tam pak už všude dost," připomíná.

Nemusíte být však polárník, který dobývá zamrzlé kraje. A nemusí ani příliš mrznout. Stačí, když vám v prosinci nebo lednu ujede vlak či tramvaj cestou do práce a vy jste si doma zapomněli čepici... "Nejhorší a nejprotivnější zima je kolem nuly. Ta vlezlá, vlhká. A pak samozřejmě vítr," připomíná cestovatel Jakeš. Jak se však vypořádat s opravdu palčivým mrazem?

"Při přechodu Bajkalu jsme šli celý den ve vichřici a ohromném mrazu, kdy pocitová teplota byla okolo minus osmdesáti stupňů," vzpomíná Václav Sůra. "To bylo to nejhorší, co jsem zatím zažil. Navíc nebylo volby, musel jste stále jít, hýbat se, jinak byste umrzl. Na jezeře se nebylo kam schovat, každá zastávka na napití a jídlo byla utrpením. A kdyby vám třeba jen ulétla nezajištěná rukavice, může to mít fatální následky," popisuje extrémní zážitky Sůra, podle něhož je i tak polárničení z 80 procent o hlavě. "Tělo se dá natrénovat! Podívejte se na Inuity. Jejich předci žili v Arktidě tisíc let a přizpůsobili se. Jsou tam navíc spokojení, oni by zase měli problém žít někde v tropech," argumentuje.

Svou roli v boji s mrazem může hrát i genetika. "Lidé trvale žijící za polárním kruhem mají zřejmě jinou distribuci podkožního tuku. Dalším obranným mechanismem by mohl být i menší vzrůst, zmenšování nosu i uší jako ochrana proti omrznutí," myslí si doktor Pavel Vávra. Se zimou má bohaté zkušenosti - jako jeden z prvních lidí v Česku otevřel na Vysočině kryocentrum, kde se lidé léčili terapií chladem v komorách o minus 110 stupních Celsia. Tyto metody zlepšují jak adaptaci na zimu, tak i posilují lidskou imunitu.

Přizpůsobit se mrazu však není běh na krátkou trať. "Skutečná adaptace je proces trvající stovky a tisíce let," připomíná lékař.

Intenzivní aklimatizace podle polárníka Sůry trvá zhruba první tři dny, pak si tělo začne zvykat. "Mráz z vás tahá vodu, vysušuje, pálí sliznice v nose. Neustále vám teče taková vodnatá rýma. Postupně to pak ustupuje. Naše tělo je dokonalé zařízení, které je schopné se přizpůsobit podmínkám velice rychle," dodává cestovatel.

Vrstvit, vrstvit, vrstvit

V Česku už zima začala, studený začátek listopadu poslal spoustu lidí v lepším případě do peřin, v horším pak k lékaři. Jak nemocem předejít, je přitom až trapně jednoduché. Základem je správné oblékání.

"Člověk se ale nesmí ani moc přehřát, potit se. Proto je někdy ve spacáku lepší, když není člověk oblečený. Právě vlhkost pak začne chladit," říká zkušený polárník Jakeš a Václav Sůra jej doplňuje: "Lidé jsou kolikrát na mých přednáškách v šoku, jak chodíme nalehko. Přitom jen stále vrstvím oblečení, během dne se několikrát vysvlékám a oblékám." Při přechodu Bajkalu, zatímco táhl saně vážící více než metrák, chodil i v minus třiceti jen ve dvou trikách a mikině. "Pochodem se hodně zahříváte. Jakmile jsem se ale zastavil, okamžitě jsem si vzal silnou péřovou bundu," popisuje svou taktiku proti mrazu polárník.

Špatné oblékání může přivodit i úplně jiné zdravotní problémy než nachlazení.

Mnoho lidí přes zimu bolí záda. A viníkem může být opět zima, respektive nevhodně zvolené ošacení. Kdekdo se v mrazu choulí do bundy, až mu není vidět krk. A pak skučí nad bolestmi zad. "Chlad, vynucená poloha, ale i například stres vedou kromě jiného ke zvýšení svalového napětí. Pokud je někdo těmto vlivům vystaven často, dlouhodobě nebo trvale, může vzniknout skutečný zdravotní problém," míní doktor Pavel Vávra.

Do ledové řeky

Druhý recept na úspěšné přežití zimy je pravidelné otužování. Neznamená to, že by měl člověk v listopadu hned skákat šipku do řeky. Naopak, postupně posouvat hranice. "Prvním krokem je spánek ve větrané místnosti. Pak pravidelná návštěva sauny, posilování imunity," vypočítává Vávra. Až pak připadá v úvahu noření se do mrazivé vody.

V rozumné míře, ideálně pak s pomocí na břehu, ale otužování ve vodě doporučuje i stále vitální polárník Jakeš. "Naposledy jsem plaval zrovna u Národního divadla. I já si ale potřebuju zvykat. Vím, že když překonám prvních padesát temp, mám za sebou to nejhorší. Tělo se nejdřív brání, pak už se tam ale člověk cítí normálně. Kolikrát se mi ani nechce z vody," popisuje muž, který si už neumí představit ranní budíček bez studené sprchy. "Kdo se otužuje, prý snáší lépe i horka. Tělo pak lépe reaguje na oba extrémy. Já mohu chodit ve svetru v zimě i v létě," dodává cestovatel.