Očima Miroslava Koreckého
Jánošíci se neohnuli jako Švejci, přesto dopadnou úplně stejně

Pád slovenské vlády a vůbec celé dění kolem takzvaného eurovalu je pro českého diváka jakýmsi fiktivním dokončením jeho vlastního příběhu. Tedy toho, který se odehrál – a mohl odehrát – předloni kolem Lisabonské smlouvy.

Kulisy i rozestavení figur jsou v obou příbězích docela podobné, i když samozřejmě jakákoli paralela vždycky pokulhává. Dnes celá eurozóna velmi nevybíravě tlačí na Slováky, aby povolili navýšení faktického daru, který bude nalit do řecké dluhové díry. A předloni to byli Češi, kdo si jako poslední v Evropě dovolil pochybovat o blahodárnosti nového evropského pořádku, skrytého pod pojmem Lisabonská smlouva.

V Česku i na Slovensku v těch inkriminovaných časech vládly/vládnou pravicové kabinety, které měly s německo-francouzským federalismem a domácím eurohujerstvím značné problémy. Ale hrany se u nás i u sousedů zvolna obrušovaly, poplácávání po zádech od Angely Merkelové a Nicolase Sarkozyho na evropských fórech neslo své ovoce. V Česku se nakonec v pase ohnul dřívější eurobijec Mirek Topolánek, na Slovensku týž vývoj prodělala dříve železná premiérka Iveta Radičová.

Klaus a Sulík

A tady se paralely začínají mírně rozcházet. V Česku se poslední guerilly ujal prezident Václav Klaus, jehož podpis pod smlouvou byl nutný, na Slovensku stejná role připadla na předsedu parlamentu Richarda Sulíka, šéfa liberálů, pevné součásti tamní koalice. A zatímco Klaus v rozhodující chvíli ustoupil a za slíbenou výjimku z Listiny základních práv EU podepsal, Sulík a jeho lidé v hodině H a při vědomí stejné vážnosti situace ruce pro řecký dáreček nezvedli.

Co se od okamžiku hlasování parlamentu děje nyní na Slovensku, v bleděmodrém dělo by se předloni i u nás. Slováci stojí na pranýři a zbylí "přátelé" z eurozóny na ně útočí jako vosy. Šéf Evropské komise José Barroso a unijní prezident Herman Van Rompuy přímo vyzvali slovenské politiky, aby dostali rozum a hlasování si zopakovali, když byli napoprvé tak pomýlení. "Je to v zájmu všech zemí eurozóny, včetně Slováků," pravili tito dva vykladači pravých a jediných zájmů všech Evropanů.

Jak správně myslet

Jako bychom to neznali – i Irové se před třemi lety museli na pokyn z Bruselu naučit myslet jinak, když se jim napoprvé v referendu o Lisabonské smlouvě nepodařilo hlasovat správně evropsky. Reparát ale už dopadl na jedničku – a EU našla precedens, jak kdykoli příště zatočit se vzpurnými eurodisidenty.

A tady se nám mírně rozešlá česko-slovenská paralela zase schází: slovenský "Klaus" Sulík sice hřbet neohnul, ale bude to stejně jen dočasné a pomíjivé gesto, protože slovenský "Topolánek" Radičová radši vše vyhandluje se socialisty, jen aby měla od Merkelové a Sarkozyho pokoj. Nějak podobně by to jistě dopadlo i předloni v Česku: Topolánek by se možná spojil s Paroubkem a za pomoci evropských kapacit by nechali Klause prohlásit za nesvéprávného.

V každém případě nám Evropská unie v těchto dvou paralelních příbězích ukazuje svou nejodpudivější tvář. Plasticky předvádí, jak funguje demokratické rozhodování v unii, jak v praxi vypadá rovnost velkých a malých zemí a jak se i ti, kdo celý život strávili básněním o nové dimenzi evropanství, s chutí a rádi vracejí ke staré dobré silové reálpolitice. Funguje to, ale žádnou "Ódu na radost" v tom nehledejte.