Jeho prezidentská milost TGM

Tatíček Masaryk, zakladatel státu, republikánský monarcha, demokrat, který se nebránil autoritářství. Tím vším byl prezident Tomáš Garrigue Masaryk, od jehož smrti uplynulo v pátek 14. září 70 let.

Bylo 24. května 1934 a ve Vladislavském sále panovala majestátní, leč napjatá atmosféra. Z volby prezidenta vyšel - podle očekávání, protože jiný přijatelný kandidát v podstatě neexistoval - vítězně čtyřiaosmdesátiletý, velmi nemocný stařec, Tomáš Garrigue Masaryk. O 19 měsíců později jej nemoc přiměla k abdikaci. Když za další necelé dva roky zemřel, byla to pro tzv. československý národ těžká rána. V již tak svízelné situaci odešel muž, s nímž byla spojena celá dosavadní existence státu. Ten měl ostatně osud svého zakladatele brzy následovat.

Snad nikdy, kromě euforických dnů krátce po samotném vzniku nového státu, necítili jeho obyvatelé tak výrazné sympatie vůči Masarykovi. Slova „tatíček Masaryk", která od svého prvního použití vlivem prvorepublikových politických půtek vybledla a zmizela z československého slovníku, se najednou znovu vynořila ze zapomnění. Tak začala cesta k Masarykovu označení za národní idol.

„Zachovej nám Hospodine..."

Výše uvedený citát pochází sice z rakousko-uherské hymny, stejně dobře by se ale vyjímal i na Masarykově standartě. Sám Masaryk houževnatě budoval svou pověst „dobrého vladaře", který se stará o své poddané. Ač přesvědčením demokrat, nebránil se - v případě, že by to bylo nutné - myšlence na autoritativní vládu (především v době počátků existence samostatného státu). S obrovskou cílevědomostí vytvářel obraz moudrého, blahosklonného prezidenta. Po vzoru obrazů panovnického majestátu se nechával malovat, fotit i filmovat na bílém koni. Štědře rozdával „milodary" a vůbec dělal vše proto, aby ho „jeho lid" miloval.

Paralely s císařskou mocí ale fungovaly i na hlubší politické úrovni. Masaryk si kolem sebe záhy vytvořil síť spřátelených novinářů, mezi nimiž vynikli Ferdinand Peroutka, Karel Čapek a Jan Herben, schopnost získávat rychle a spolehlivě informace by mu mohla závidět leckterá tajná služba. Z výšin své funkce čas od času tu více, tu méně úspěšně glosoval dění ve společnosti, kultuře i vědě a jen málokdo si troufl výrazněji se postavit proti jeho názoru.

Hojně diskutovanou výjimkou se měl stát vleklý spor o smysl českých dějin s většinou historické obce v čele s Josefem Pekařem. Masarykův schematizující až černobílý pohled na dějiny (založený na polaritě převážně demokratického, mírumilovného a protestantsky orientovaného Slovanstva proti autokratickým, bojechtivým a z větší části katolickým Germánům) byl již v době vzniku polemiky v 90. letech 19. století zastaralý.

„Nedej zahynouti nám ni budoucím"

Nejedna křesťanská mysl se asi po mnichovském 29. září 1938 s úpěnlivými prosbami obracela k patronu české země, k jehož poctě byl napsán výše citovaný chorál. Ateistům nezbylo, než najít si jinou útěchu. Pro většinu z nich byl pro tyto účely Masaryk jako stvořený. Z bývalého prezidenta se stal národní mýtus srovnatelný se svatým Václavem nebo blanickými rytíři.

Pro oficiální místa byl ještě během existence druhé republiky jedním téměř ze symbolů okleštěného státu. Vznik protektorátu v roce 1939 sice Masarykovo jméno vymazal z oficiálního slovníku, v srdcích obyvatelů okupované země ale zapsáno zůstalo.

Co nezvládli nacisté, podařilo se během 40 let dělnicko-rolnické vlády bez většího úsilí. Z tatíčka Masaryka se tak v učebnicích dějepisu stal ten, kdo nechává střílet do hladových dělníků. Po listopadu 1989 už se tatíček Masaryk do role národního idolu nevrátil. Sem tam se na něj sice odvolávají někteří (i komunističtí!) politici, jeho jméno je pochopitelně součástí školních osnov. Slova básně Jaroslava Seiferta sepsané bezprostředně po Masarykově smrti, která předpokládají, že jeho mýtus bude v plné síle žít ještě za sto let, se ale nepotvrdila. A nemuselo uplynout ani celé století...

Foto: archiv