Ladislav Špaček
"Jít do divadla v džínách je stejně střelené jako být u táboráku v obleku"

Etiketa. Pro někoho slovo neznámé, pro někoho zase nutnost. Jak si vedou Češi a jaký je největší nešvar ve společnosti z hlediska dobrých mravů? V rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ na tyto otázky odpovídal odborník na etiketu Ladislav Špaček.

Jak byste zhodnotil dnešní společnost z pohledu experta na dobré mravy a etiketu?

Nejde to tak úplně hodnotit, protože nelze všechny házet do jednoho pytle. Nicméně z hlediska etikety česká společnost prodělala za posledních třicet let obrovský krok dopředu. V minulosti lidé neměli takové možnosti, jako jsou dnes. Společenský život se od toho dnešního zásadně lišil. Dříve bylo MDŽ, pak nějaký ples v sokolovně a tím to skončilo.

Já žiju na Můstku a ta Praha každý večer duní. Všude se pořádají různé akce, večírky, srazy, divadla... Máme mnohonásobně více příležitostí se společenského života účastnit a to pochopitelně vede k tomu, že to lidi motivuje, aby se začali zajímat o etiketu, aby věděli, jak se správně obléci, správně řešit kontaktní situace, když někde někoho potkávají. Podávají si ruce, navazují konverzace, představují se, řeší tu etiketu všedního dne, jak nasedáme do auta, kdo jde vpravo, kdo jde vlevo, kdo vstupuje první do restaurace, jak chodíme po schodech.

Je nějaká část v etiketě, ve které lidé stále mají problém a chybují?

Jednoznačně stolování. To je nejhorší složka etikety české společnosti.

Proč?

Nikdo neumí slušně stolovat. V dnešní době se už ale nemůžeme vymlouvat, že nevíme, jak se drží správně příbor, sklenička, co se dělá s ubrouskem nebo jak jíme pečivo. Máme spoustu možností, jak si to zjistit a naučit. Já sám jsem o tom napsal 23 knih, natočil televizní seriál... Za našich prarodičů to bylo jiné, pokud totiž nebyli urozeného původu, bylo logické, že to nevěděli. My už se vymlouvat nemůžeme. A pokud učíme špatně stolovat naše děti? To je už zločin...

Nicméně lidé mají zájem se učit. Zejména ti, kteří to například potřebují kvůli svému zaměstnání, což je nejčastějším důvodem. Najednou se stanete manažerem významné firmy, začnete jezdit třeba do zahraničí na obchodní večeře a pak zjistíte, že nevíte, jak se drží příbor, co s tím ubrouskem, kam s ním, a najednou si připadáte nedotčení. Tohle vás doslova donutí sáhnout po knize renomovaného autora a něco si o tom přečíst. Stejně tak, když lidé chodí na plesy, na společenské akce - jak se představujeme? Jsme čtyři, to je komplikované! Omrkneme před událostí Špačka a zjistíme, jak se máme chovat. Já bych tolik knih nikdy nemohl napsat, kdyby o ně nikdo nejevil zájem...

Když už se bavíme o stolování, co byste poradil, když se někomu stane nějaký trapas? Třeba kdyby se polil polévkou...

V tomto případě bych si dovolil citovat Oldřicha Nového, který v kultovním českém filmu Světáci říká: Drobné prohřešky proti bontonu ponecháváme zásadně bez povšimnutí.

Stalo se někdy vám někdy nějaké faux pas?

Mám jeden příběh, jinak si na nic jiného nevzpomenu, většinou jim umím předcházet. (smích)

Povídejte.

Jedna příhoda se odehrála v hotelu Four Seasons, tehdy to byla ještě luxusní michelinská restaurace. Šel jsem tam na snídani se dvěma klienty a s kolegou. Otevřeli jsme jídelní lístky, ve kterých byly položky jako miska müsli za 320 korun, káva 850 korun a podobně. (smích) Já jsem si pro začátek objednal čerstvý pomerančový džus, než si něco vybereme. Ten džus mi donesli ve vinné číši. V jednu chvíli jsem ji uchopil do ruky a chtěl jsem se napít. Jenže jak jsem byl zabrán do jídelního lístku, tak jsem zapomněl, jak dlouhá je ta stopka číše, a zavadil jsem o otevřené desky menu a vmžiku jsem si džus vylil na prsa.

V duchu jsem si řekl, hrome. Přiklopil jsem desky a první můj pohled patřil spolustolovníkům. Nikdo si ničeho nevšiml, všichni koukali do jídelních lístků a smáli se tam těm předraženým položkám. Vedle mě však stála naše servírka, která mě vyzvala, abych ji následoval.

Doprovodila mě na toaletu, kde jsem se umyl a mokrou košili si usušil vysoušečem rukou.
Nakonec jsme dokončili jednání, rozloučili jsme se a já odcházel se svým kolegou. Hned jsem mu chtěl povědět, co se stalo, a tak mu říkám, tomu bys nevěřil, co se mi stalo. On se ale začal smát a řekl mi, že věřil, protože vše viděli, neboť to nešlo přehlédnout. A to je právě to, jak jsem již zmiňoval. Dělat, jako že se nic nestalo.

S jakým největším nešvarem jste se ve společnosti setkal?

Nevybavuji si teď nic tak skandálního... Ale tak samozřejmě, když jdete například do vídeňské opery a tam vidíte, že někteří lidé jsou v džínách a v košili s krátkým rukávem, tak mě opravdu jímá smutek. Nebo když jsem učil na filozofické fakultě ještě před revolucí, tak jsem chodil v Karolinu na promoce a oblečen jsem byl v taláru. Přede mnou seděli všichni rodiče a příbuzní a dodnes si vybavuji, jak všichni muži měli černé obleky, ženy naopak šaty.

Dnes? Když se rozhlédnete, tak černý oblek mají jen dvě třetiny mužů, ten zbytek má na sobě něco jako nějaká saka, nebo tam sedí v košili s krátkým rukávem - ta je mimochodem absolutně nespolečenská! Košile s krátkým rukávem se hodí na zahradu, ne do společnosti.
Spousta lidí si dnes myslí, tak co na tom, když půjdu tu promoci naší dcerky v šortkách a košili s krátkým rukávem. A mě v tu chvíli vždycky napadá, kolikrát on se dostane do toho Karolina? On je tam poprvé a možná naposledy. Postavil to Karel IV., stojí to tady několik set let, a to mu nepřipadá jako důvod, aby si to užil? Jak často ti lidé chodí do Národního divadla? Většinou se jedná o výjimečný okamžik, tak proč si ho neužít? V čem by byla slavnostnost toho okamžiku, kdybychom tam chodili jen ve svetříku a v džínách? Ti lidé jsou citově v tomto ohledu nevyvinutí. Necítí lásku a úctu k práci předků nebo k tomu prostředí.

Když se bavíme o prohřešcích, zmiňujete hlavně muže. Znamená to, že právě oni jsou těmi, kteří mají s vnímáním etikety problém?

Ano. Bezpochyby to ale nemá jiný důvod než lenost. Ženy ne, ty to mají stále v sobě zachováno, aby jejich outfit odpovídal prostředí, denní době, stylu a podobně. Muži ale propadli absolutní lenosti a nejsou ochotni se oblékat přiměřeně k dané situaci. Přitom respektovat žánr situace je principem etikety. Usednout k táboráku v obleku je stejně střelené jako jít do Národního divadla v džínách a v košili s krátkým rukávem. Je to kus sociální inteligence. Dokonce mi psal nějaký chlápek, proč by nemohl jít do toho Národního v šortkách? Že tu operu vyslechne stejně dobře... Na druhou strany pohledy ostatních lidí jsou pro takové lidi dostatečným trestem.