Rozhovor TÝDNE
Karel Schwarzenberg: Prachy mě nikdy moc nezajímaly

Zděděný majetek jednoho z historicky nejbohatších českých šlechtických rodů už Karel Schwarzenberg předal synovi. Přesto ho časopis TÝDEN zařadil do žebříčku 111 miliardářů 2018, který vyjde v říjnu. V rozhovoru mimo jiné kritizuje přebujelou byrokracii. "Umně vytváříme prostředí vybízející ke korupci," říká.

Rodinný majetek jsme vám spočítali na více než šest miliard korun. Sedí to?

Nevím, z čeho jste vycházeli a podle čeho jste postupovali. Ani sám nevím, jak veliké teď to jmění je. Vím určitě, že miliardářem už dávno nejsem, protože jsem jmění i nadaci předal synovi. A o to se cítím lépe - kdo nic nemá, nemusí se o nic starat. Teď je to na další generaci.

Do podnikání synovi ani trochu nemluvíte?

Ne. Když je člověk výminkář, má dát pokoj. Viděl jsem několik případů, kdy otec synovi předá hospodářství a pak mu do toho kecá. Jediný výsledek je, že se oba poperou a ničeho se nedosáhne.

Vaše rodina si majetek předává z generace na generaci po staletí. Řada podnikatelů ale neví, jak byznys svým dětem předat. Co byste jim poradil?

Nemůžu nikomu radit, když nevím, jak jeho podnik funguje. Jedině snad obecně, ač opravdu nerad rozdávám "knížecí rady" - musí se postupovat zodpovědně nejen vůči rodině, ale i vůči zaměstnancům a místu, kde ten podnik je. Je naprosto pochopitelné myslet na rodinu, ale to ostatní je velmi důležité. Když jde o předání lesního hospodářství, je to jednoduché. Když jde ale o podnik, jehož řízení potřebuje specifické dovednosti, musíte najít nejlepší řešení třeba i nezávislé na tradiční rodinné posloupnosti.

Rod Schwarzenbergů za staletí své existence zažil mnohé ekonomické krize. Jak se díváte na to, když se teď mluví o tom, že se blíží další? Lze se s tím vyrovnat?

Vždycky nějaká přijde, to je celkem normální věc. Hlavní je neplést si jmění s příjmy. Můžete mít velké jmění, ale malé příjmy - podle nich musíte žít, ne podle majetku. Na to je třeba si dávat pozor.

Máte pocit, že tuhle chybu dělají lidé často?

Mám dceru, která žije v Londýně, a když mě tu před pár lety navštívila, povídá mi, že Praha musí být úžasně bohatá. Že tolik bavoráků a dalších bouráků neviděla nikde jinde. To bych asi použil jako odpověď. Podívejte se na průměrné příjmy a na to, čím jezdíme, na podnikatelské baroko. Občas žasnu, kam lidé cestují na dovolenou.

A kam jezdíte na dovolenou vy?

Většinou do Rakouska. Tam mám totiž vnoučata a vídám je právě během dovolené, protože žijí tam a já tady.

Může být podle vás vztah Čechů k financím ovlivněn tím, jak minulý režim zpřetrhal majetkovou kontinuitu i vztah k půdě?

Ano. To hraje roli ve spoustě věcí: v chování společnosti, politiků, ale i v umění. Minulý režim zlikvidoval kultivovanou měšťanskou společnost, která tu existovala za první republiky. Teď se tvoří něco jiného, ale než nová podnikatelská vrstva najde odpovědný vztah ke společnosti, trvá to alespoň tři generace. Tak to bylo i v Americe.

Lze říci, že se aristokraté stále drží konzervativních investic a podnikají spíše s půdou či zemědělstvím, nebo s nemovitostmi?

Já myslím, že už tolik ne, spousta z nich investuje i jinak. Ale přiznám se, že už úplně nevím, co dělá ta mladá generace. Dnes už jsou aktivní lidé, kteří by mohli být mými vnuky.

Nepochlubí se vám občas s něčím, co se jim povedlo?

Proč by se měli chlubit mně? Nejsem krásná holka, aby mi tím imponovali.

Ale vy jste asi upřednostňoval spíše konzervativní investice, nebo ne?

Já nejsem tak velký hospodář, syn je mnohem větší. Mě prachy nikdy moc nezajímaly v tom smyslu, že bych chtěl být velkopodnikatelem.

Teď ale třeba stavíte v centru Prahy činžovní dům za sto milionů korun...

Jenže velmi tradičním způsobem. Měl jsem pozemek, a tak jsem se na něm rozhodl postavit barák. Ani do toho moc nezasahuji. Schválil jsem původní projekt a teď už to dělá společnost, která to staví. Oni jsou v tom odborníci, já ne. Člověk nemá přeceňovat vlastní možnosti.

Developeři si dnes stěžují na to, že vyřízení všech povolení trvá strašně dlouho. Máte podobnou zkušenost?

Je to tak a je to tak ve všem. Vy nejste lesník, tak si nejsem jist, jestli víte, co je topol.

Ten strom znám.

U nás rostou dva různé - evropský a kanadský. Oba to jsou velmi rychle rostoucí stromy. Když je zkřížíte, roste ten bastard ještě o třetinu rychleji. Něco podobného se nám stalo s byrokracií. Rakousko-uherská byrokracie, která u nás vlastně přetrvala až do roku 1948, byla už velmi rozvinutá. My jsme ji ale zkřížili s podobně se rozmáhajícím sovětským úředním šimlem. Podívejte se na nejrůznější úřady a počet úředníků před dvaceti lety a srovnejte si to s dneškem. O nesmyslných předpisech ani nemluvím. A parlament vyrábí každý den další. Jediné, co nám zatím chybí, je snad notářský souhlas k tomu, abychom mohli souložit. Ale to nás možná také čeká. Na všechno musíte mít razítko a souhlas. Umně vytváříme prostředí vybízející ke korupci.

Je nějaká šance na změnu tohoto trendu?

Očividně ne. Jen se podívejte na nárůst úředníků na ministerstvech i místních úřadech. Pak se také stěhují jejich pravomoci z jednoho místa na druhé, až se to dostane do situace, že to někde vůbec nestíhají, protože na to nemají síly. To když člověk pozoruje, dává za pravdu mému otci. Když jsme odešli do Rakouska, dorazili jsme s třemi kufry, což není moc, tudíž šli rodiče pracovat. Matka prodávala hliníkové střechy, otec dělal knihovníka v Americkém informačním centru v Salcburku. Tam po něm chtěli potvrdit teorie o Kafkově díle - freudovské, sionistické, marxistické a všemožné další. Když se otec jednou vrátil domů, sedl si opačně na židli, položil hlavu na opěrátko a pravil: "Já už to nevydržím! Jak mám těm pitomým Američanům vysvětlit, že pro Pražáka je Kafka prachsprostý realista?!"