Očima Petra Musila
Kdo si hraje s hypotékami

Nad návrhem ministerstva financí zmírňujícím podmínky pro získání úvěru na bydlení se zamýšlí Petr Musil.

Před necelými dvěma lety se v Poslanecké sněmovně strhla bitva o novelu zákona o České národní bance, kterou předložila právě ČNB společně s ministerstvem financí. Naše centrální banka požadovala nastavit přísnější podmínky pro možnosti získání hypotečních úvěrů. Oprávněně je chtěla mít stanoveny přímo v zákoně, protože doposud vydávala v tomto směru pouze doporučení. Cílem bylo ochlazení hypotečního trhu a tím i poptávky po vlastnickém bydlení.

Novela nakonec neprošla, narazila na odpor většiny poslanců. ČNB tedy v duchu tohoto návrhu později vydala doporučení. Od loňského října tak většina žadatelů o hypoteční úvěr musí mít naspořeno dvacet procent pořizovací ceny nemovitosti, splátka úvěru nesmí překročit pětačtyřicet procent čistého příjmu a celkový objem dluhu může dosáhnout maximálně devítinásobku žadatelova čistého ročního příjmu.

Nemá smysl diskutovat o tom, zda jsou tato opatření příliš tvrdá, či nikoli. Je to zkrátka legitimní politika České národní banky, která tak chce dostát jedné ze svých funkcí, tedy péči o stabilitu finančního systému.

Nejnovější návrh ministerstva financí, podle kterého mají být změkčena pravidla pro zájemce o hypotéku, mladší šestatřiceti let, proto působí jako blesk z čistého nebe. Jde totiž zcela proti dosavadní politice České národní banky a navíc má být součástí novely zákona o ČNB.
Kdo si ovšem myslí, že jde ze strany ministerstva financí o vyhlášení války bankovní radě, mýlí se. Je to jen obchod. Česká národní banka přiznala, že jde o kompromis, na kterém se s úřadem ministryně Schillerové domluvila. Prý proto, aby vzrostla pravděpodobnost, že novela zákona o ČNB tentokrát parlamentem projde a centrální banka bude moci kritéria pro poskytování hypotečních úvěrů lépe vymáhat.

Nejsem si jist, zda má Česká národní banka takovéto handly zapotřebí. Kam se podělo její sebevědomí a tah na branku? Nedává tím náhodou tak trochu najevo, že je ochotna vzdát se části své nezávislosti? Je opravdu tak nutné za každou cenu lpět na zakotvení oněch kritérií v zákoně? Znamená to, že už tolik nevěří svému kreditu? Uvidíme. Čas ukáže.