Reforma péče o děti
Kluk z "děcáku": Kdyby našim poradili, mohli jsme zůstat doma
23.11.2011 06:30 Původní zpráva
Stát se stará jenom o děti, které se ocitnou v ústavech. Kdyby ale poskytl pomoc přímo rodinám, děti by mohly zůstat doma, myslí si jednadvacetiletý student žurnalistiky Gracián Svačina. Od svých deseti let je spolu se svými dvěma bratry chovancem dětského domova na Vysočině. A vítá reformu péče o ohrožené děti, kterou chystá ministerstvo práce a sociálních věcí. Ta počítá s postupným rušením ústavů a větší podporou biologických rodin.
Podle nového konceptu by se mělo v první řadě zajistit, aby děti nebyly odebírány z rodin, kde to není nezbytně nutné. Zatím je však v České republice téměř polovina dětí posílána do ústavů kvůli neutěšené sociální situaci rodičů - např. když rodina nemá vyřešené bydlení, je chudá či neposílá děti do školy. A takovéto situace se dají s pomocí sociálních pracovníků, terapeutů a možností sociálního bydlení řešit. "Proto chceme posílit služby pro rodiny, které jim pomohou s řešením problémů a krizových situací, aniž by musely být děti z rodiny odebrány," přiblížil podstatu reformy systému ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek.
Teprve až poté, kdy selže i síť podpůrných služeb, bude se pro dítě hledat jiný domov. Ale už ne v ústavech, jako je tomu nyní, ale v pěstounských rodinách. Ministerstvo proto plánuje náborovou kampaň spojenou s lepším finančním oceněním pěstounů. "Poznatky mnoha studií prokázaly jednoznačně negativní vliv institucionálního typu péče na vývoj dítěte, a to nejen po citové, ale i biologické stránce," připomněl ministr během mezinárodní konference o právech dětí v nejútlejším věku, které se zúčastnili zástupci ze 17 zemí.
Zástupce komisařky OSN pro lidská práva Jan Jařab podotkl, že ústavní péče je z historicko-politických důvodů nejvíce rozšířena právě ve střední a východní Evropě. Tento typ péče se rozmohl v 50. letech, kdy vládnoucí komunistická garnitura vybudovala síť kojeneckých ústavů. "Dnes jsme ale už někde jinde a ve vyspělých demokratických zemích se od ústavního způsobu péče ustupuje a nahrazuje se právě náhradní rodinnou péčí na bázi pěstounských rodin," poznamenal ředitel odboru rodiny na ministerstvu Miloslav Macela.
Konference se zúčastnil i jednadvacetiletý student žurnalistiky Gracián Svačina. Se svými dvěma bratry žije v dětském domově od svých deseti let. A za největší chybu ze strany státu považuje právě to, že nepomohl rodině jako celku, aby spolu mohli žít všichni společně.
Jak jste se do dětského domova dostal?
Moji rodiče se o mě a o mé dva bráchy nedokázali starat. Často jsme neměli co jíst, neposílali nás do školy a tak dál, navíc otec byl docela hrubián a nechoval se k nám ani k mamce dobře, až jednoho dne pro nás přijelo auto a odvezlo nás do dětského domova.
Jak vypadá každodenní život v dětském domově?
V jedné skupině je osm dětí, což je maximum. Na jednom pokoji jsme tři, takže já jsem se svými bráchy. Jsou dva režimy, týdenní a víkendový. O víkendu se vstává v osm, pak se jde na snídani, pak je nějaké volno, v 11.30 je oběd, předtím si ale musíme jít hromadně umýt ruce, potom je polední klid, 15.30-17.30 jsou vycházky, 17.45 si jdeme zase umýt ruce, v 18 je večeře, v 18.30 už musíme být v pyžamech a v osm jdeme spát.
Je vám už 21 let. Proč tam zůstáváte? Nechcete se osamostatnit?
Problém je v tom, že nemám peníze na to, abych si studium mohl sám zaplatit. Domov mi platí ubytování, cestovné, jídlo. A já jsem si spočítal, že sám bych si to nemohl dovolit a mí rodiče prostě nemají peníze na to, aby mi mohli tyto náklady platit.
Vám se to povedlo, nicméně je celkem neobvyklé, když dítě z ústavu studuje na vysoké škole. Proč?
Je pravda, že jenom jedno procento dětí z dětských domovů studuje vysokou školu. Problém je v tom, že vychovatelé do děcáku docházejí jako do práce. Neříkám, že každý vychovatel je špatný, nicméně ten přístup je takový, že já se teď sice dobře starám o několik dětí, ale šichta mi končí za osm hodin, potom přijdu domů a budu se věnovat vlastním dětem. Takže ten přístup k dětem v děcáku není tak intenzivní a děti pak nejsou motivované k tomu studovat. Moji kamarádi mají jedinou motivaci - okamžitě, jak to půjde, z domova vypadnout.
V čem je pro vás život v ústavu obzvlášť nesnesitelný?
Třeba tam jsou kamery, což zákon zakazuje. Platí tam řád, který se musí za všech okolností dodržovat. Ven můžete jen o vycházkách, je pevně dáno, kdy se musí obědvat, kdy večeřet, kdy úkoly. Na všechno musí být papír. A v osmnácti prostě máte pocit, že už nechcete, tak se jednoho dne seberete a prásknete dveřmi. Jenže už nedomyslíte důsledky toho, co dál.
Myslíte tím, že děti nejsou dostatečně připravené na život mimo zdi ústavu?
Přesně. Třeba některé děti, když v 18 letech odcházejí z děcáku, tak nevědí, jak si ukrojit a namazat chleba, jak si něco uvařit. Sice se to teď trochu zlepšuje, ale stejně - mně je 21 let, a nemůžu si otevřít okno. Paní ředitelka mi řekla, že jsem na to ještě moc malý a nemám na to školení. A takových blbostí tam platí spousta a je mi z toho do pláče.
V čem vidíte největší negativum výchovy dětí v ústavech?
Stát se stará jenom o ty děti. Staví nové děcáky, posílá tam zaměstnance, platí je, ale zapomíná na ty rodiče. Kromě práce s dětmi by se ale mělo pracovat i s rodiči. Oni častokrát nemůžou za to, jací jsou. Mí rodiče asi nemohli za to, že se o nás nedokázali postarat. Ale kdyby jim to někdo ukázal, vysvětlil, že máme pětkrát denně jíst, chodit do školy, tak by to třeba pochopili a my mohli vyrůstat s nimi u nás doma.
Jaký vztah máte s rodiči? Vídáte se?
Ano, vídáme se, ale nemám s nimi takový ten klasický vztah dítě-rodiče. Udělal jsem za tím tlustou čáru. Občas za nimi jezdím na návštěvu, občas jim s něčím pomůžu, ale vlastně rodiče nemám.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.