Úder mohl přijít odkudkoli, říká Manuel Van Eyck, původem František Vaněček z Prahy a veterán války ve Vietnamu. Právě před šedesáti lety, 1. listopadu 1955, začal krvavý vojenský konflikt, který změnil Ameriku. A zapojilo se do něho také několik Čechů.
Když Manuel Van Eyck přijde v Praze do kavárny, zásadně si nesedá doprostřed místnosti. Rozhlédne se, vyhodnotí situaci a poté zamíří ke strategicky nejvýhodnějšímu bodu, odkud má přehled o všem, co se děje před ním i za ním. "Nejdůležitější je mít krytá záda," říká osmašedesátiletý muž s lehkým americkým přízvukem, vklíněný mezi sloup a okno v kavárně Slavia, a svým tvrdým pohledem skenuje lidi na ulici i hosty srkající ranní kávu.
"Nejhorší, že když někdo zavrže židlí o podlahu, hned mám pocit, že se něco děje," říká válečný veterán s arabským šátkem kolem ramen a čínským tetováním na krku, jež v překladu znamená: Nemám nad sebou žádného mistra.
Utéct z Československa do Ameriky byl Van Eyck odhodlán od puberty. Vyhodnotil si ale, že nejvýhodnější bude do Ameriky přijít až z diplomem z vysoké školy. A tak trpělivě skládal zkoušky, zápočty a čekal na promoci. Hned poté se bez velkého sentimentu odřízl od vlasti, kamarádů i od rodiny. "Babičce ani dědečkovi jsem o plánu utéct neřekl, nechtěl jsem jim způsobit citovou újmu," vzpomíná. Cíl měl jasný. Dostat se co nejrychleji na opačnou stranu Atlantiku. A odtud vyrazit bojovat proti komunismu do exotické asijské džungle, v níž během dlouhých dvaceti let našlo smrt šedesát tisíc amerických vojáků.
Na vítězné straně
V roce 1955, kdy začala válka ve Vietnamu, bylo Van Eyckovi pouhých osm let, zapojil se do ní až v roce 1970, když byl konflikt v plném proudu. Komunistický severní Vietnam se pokoušel pohltit nekomunistický jižní Vietnam a armáda Spojených států se mu v tom snažila zabránit. "Americká veřejnost i experti tehdy věřili teorii, že v jihovýchodní Asii nastane takzvaný dominový efekt," podotýká historik Ladislav Kudrna z Ústavu pro studium totalitních režimů. "Podle této představy se komunismus měl šířit z jedné země do druhé, a pokud by ho někdo vojensky nezastavil, dorazil by až k branám Spojených států." Američané vzali výzvu za svou a na konci šedesátých let nasadili do jihovýchodní Asie půl milionu amerických vojáků.
Manuel Van Eyck se do armády přihlásil okamžitě po příletu. A kupodivu nebudil u přijímací komise podezření, že by mohl být československým špionem. Údiv budilo pouze jeho neutuchající odhodlání válčit s komunismem. "Divili se, že se člověk z Evropy rozhodl jít bojovat za Američany, a to do války, kam skoro nikdo nechtěl," říká Van Eyck. Zkoušky složil, byl přijat do výcviku a na základně Fort Lewis ve státě Washington vyfasoval tři deky, polštář a zelenou košili.
Následovaly týdny tréninkové rutiny. Den začínal ranní rozcvičkou, poté přicházel celodenní dril skládání zbraní, běhů v plné polní a plazení pod ostnatým drátem. Z bývalého pražského studenta se stával sebevědomý americký voják, který nabyl přesvědčení, že jednou bude stát na vítězné straně. "Byl jsem odhodlaný překonat jakékoli překážky, abych dosáhl svého cíle, a nic jsem tehdy nepovažoval za problém," vybavuje si své pocity v předvečer odletu na základnu na vietnamském pobřeží. Mezitím si stihl změnit jméno - z Vaněček na současné Van Eyck. A to z ryze praktických důvodů. "Pokud by mě chytil Vietkong a dozvěděli se, že jsem utekl z komunistického Československa, určitě by mě dost škaredě mučili, což jsem opravdu nechtěl," říká. 
* Kolik Čechů bojovalo na straně USA ve Vietnamu?
* Jak rychle přišlo znechucení válkou? A brali vojáci ve Vietnamu drogy?
* Jaké pocity Manuel Van Eyck prožíval po návratu do civilizace?
ODPOVĚDI NEJEN NA TYTO OTÁZKY SE DOČTETE V NEJNOVĚJŠÍM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ VYCHÁZÍ V PONDĚLÍ 2. LISTOPADU 2015.
