Lidé jsou krvelačné bestie. Jak z toho kape krev, je to zajímavé

Už za dob kramářských písní bývala vražda tím nejpřitažlivějším námětem. Vydrželo to dodnes. Co je na ní tak fascinující? A co spojuje ty, kteří touží zabíjet? "Neplatí ‚čím blbější, tím spíš bude vrahem'. Stejně tak nejsou určující fyzické předpoklady a vzhled," upozorňuje vedoucí Správy sbírek Muzea policie České republiky Radek Galaš.

Lze nějak určit, která vražda je z pohledu veřejnosti nejstrašnější?

Ty nejznámější mohou být proslulé po stránce kriminalistické nebo svou veřejnou popularitou. Mezi takové dnes patří případ Otýlie Vranské, i když v té době se staly daleko brutálnější vraždy.

Proč lidi nejvíce zajímají ty nejbrutálnější trestné činy?

Protože jsou to krvelačné bestie (smích). To se dá vysledovat i u nás v muzeu. Část expozice je věnována kriminalistice, historii různých vyšetřovacích metod, dějinám četnictva, bezpečnosti a policie, potažmo i našeho státu. Ale návštěvníci - neříkám, že všichni - většinou hned běží k mordům, které tam máme. Jak z toho kape krev, lidi to prostě zajímá. Ani si často nedokážou odpovědět proč. Fakt je, že tajemno a násilí, které za vraždou vždycky je, fascinuje lidi odjakživa. Říkají si, jak k tomu asi došlo, a chtěli by vidět do vrahovy hlavy. Dobrý kriminalista vyšetřující vraždy prý musí uvažovat stejně jako vrah. Já si tím jist nejsem, protože by se asi chudák musel zbláznit, ale na určitou vlnu by se naladit samozřejmě měl. Násilí je koneckonců nedílnou součástí lidského bytí. Lidé to mají rádi, je to senzace, je to zajímavé. Podívejte se na titulky v novinách, jak jde o vraždu, jsou toho plné.

Existuje nějaký společný rys vrahů, který by bylo možné vystopovat?

To je spíš otázka pro soudní znalce, ale když sledujete sériové vrahy - zejména ve Spojených státech o tom vyšla spousta knih -, u drtivé většiny z nich najdete nějaká traumata z dětství. Šikanu, domácí násilí, pohlavní zneužívání, znásilňování, mučení a podobné věci, jichž byli sami obětí. To samozřejmě nějakým způsobem ovlivňuje je i jejich budoucí chování. Stejně tak hrají velkou roli vzory rodičů. Brutální otec - syn přejímá jeho chování k matce a k ostatním ženám. Pokud k tomu přičteme ještě nějaké duševní poruchy a deviace, není co řešit. Pak už stačí malý spouštěč a sériového vraha máme v podstatě na světě. U nás jich naštěstí zase tak moc nebylo, ale například Mrázek, Hojer či Straka jsou typičtí sérioví vrazi, kteří byli hnáni svým chtíčem a pudem, který vlastně ani ovládat nechtěli. Soudní znalci totiž ve všech případech konstatovali, že mohli, ale nechtěli.

Jakou roli hraje inteligence?

Třeba Hojer měl, jak se říká, IQ houpacího koně s brzdou. Na druhé straně stojí lesní vrah Kalivoda s IQ sto třicet. Podívejte se na Roubala, ten byl také inteligentní. Navíc jsou tito lidé velice manipulativní, takže ani to IQ není určující. Neplatí "čím blbější, tím spíš bude vrahem". Stejně tak nejsou určující fyzické předpoklady a vzhled. Já to jako chlap asi nemůžu posoudit, ale ze svého pohledu si myslím, že třeba Ted Bundy, jeden z nejznámějších sériových vrahů Spojených států, byl docela fešák. Tito lidé toho samozřejmě využívají, vraždění je prostě baví.

Myslíte si, že je šance člověka, kterého baví zabíjet, nějak změnit? Převychovat ve vězení? Nebo je ho potřeba především izolovat, aby nebyl nebezpečný?

V devětadevadesáti procentech případů vám znalci řeknou, že resocializace možná není. Jediné řešení v některých státech spatřují v trestu smrti, jinak je to doživotí. Bývalý náměstek policejního prezidenta Miroslav Antl řekl: Ano, chceme být v Evropě, nemůžeme už nikdy zavést trest smrti, ale ten trest doživotního odnětí svobody zajistěme tak, aby ten člověk už skutečně nikdy nemohl vylézt ven. On to samozřejmě řekl malinko jinak, já nyní jen parafrázuji. Člověk například stráví ve vězení patnáct let za brutální vraždu, která byla ještě navíc spáchána zvlášť zavrženíhodným způsobem, a pak, když si požádá o podmínečné propuštění, je konstatováno, že se napravil. A já přemýšlím, na základě čeho. Vždyť žije v prostředí, kde panují úplně jiné zákony než v běžné občanské společnosti. Těžko zjistíme, zda se skutečně napravil, dokud neuvidíme, jak funguje v normální společnosti. Osobně jsem přesvědčen o tom, že za úkladné vraždy je doživotí přiměřeným trestem.

Jaký případ vámi otřásl nejvíce?

Já na vraždách nedělal, pracoval jsem na základním útvaru. Je ale pravda, že policisté z místních oddělení čili ti uniformovaní, jsou na místě činu z devadesáti procent první. A ať se zeptáte kteréhokoli z nich, ať je sebeotrlejší, ať dělá na vraždách dvacet třicet let, vždycky vám řekne, že nejotřesnější případy jsou vraždy dětí a starých lidí. Protože tam si člověk navíc uvědomuje tu obrovskou bezmoc. Fyzickou bezmoc a mnohdy i psychickou závislost oběti na vrahovi. Vztáhnout ruku takovým způsobem na dítě, to je z mého pohledu to nejotřesnější, co může být. Je jedno, jestli jde o novorozence nebo je mu šest, osm, dvanáct. A nejhorší je, když je tam nějaký sexuální motiv. To zahýbe asi opravdu každým. Ale máte vraždu a vraždu. Jak říkával doktor Plzák: "Nehádejte se v kuchyni." A měl pravdu, nejvíc vražedných nástrojů totiž najdete právě tam. Nejčastějším je nůž, nikoli legálně držená střelná zbraň, jak se mnozí domnívají. Jsou to váleček, sekyrka, nůž, kladivo. Na vraždu, kterou spáchali například takzvaní orličtí vrazi, nelze pohlížet stejnýma očima, jako když manželka při hádce propíchne manžela nebo obráceně. To je vražda z afektu.

Jakých vražd je statisticky nejvíce?

Mezi těmi, kteří mají mezi sebou nějaký vztah, ať už rodinný, milenecký, či přátelský. Když se totiž podíváte na motivy vražd, zase tolik jich není. Peníze, moc a vliv, i když to už dnes tak divoké není, to se odehrává mezi mafiemi. A samozřejmě nenávist a láska. Toto jsou nejběžnější a nejčastější motivy. Z těch potom pramení okruh možných pachatelů. Koneckonců rodinní příslušníci oběti jsou vždycky první pod drobnohledem. Něco jiného byla třeba devadesátá léta, kdy se tu udála spousta nájemných vražd. Šlo o výsledek války podsvětí. Po devadesátém roce si tady začaly zahraniční mafie "vykolíkovávat" svoje území. Byla tady řada mrtvých Ukrajinců, Jugoslávců, Číňanů či Albánců. A většinou jsou tyto vraždy dodnes neobjasněné. Někdo si někoho najal, ten odkudsi přiletěl, dostal tady zbraň, během několika okamžiků vykonal svou práci a zmizel. Dnes už je to jiné, existuje spousta možností a technologií, jak monitorovat pohyb osob a jak na ně přijít. Například kamerové systémy. To vše přispívá k tomu, že je vražd o dost méně.

Lze to chápat i jako výměnu soukromí za bezpečnost?

Spousta lidí sice mluví o Velkém bratrovi, a že by se kamery měly v zájmu ochrany soukromí zrušit, ale kde je hranice toho soukromí? Moje práva končí přesně tam, kde začínají práva někoho jiného. Upřímně, když těm kritikům někdo vykrade auto nebo je nedej bože přepadne, budou rádi, že tam ta kamera je. Tohle je nutná daň za naše bezpečí. Dalším problémem je, že u vražd nelze provádět prevenci. Nevražděte (hrozí prstem ve vzduchu)! Tady platí jenom generální prevence, tu vykonává soud. Každopádně je dobře, že se vraždí méně.

Čím si to vysvětlujete?

Já ani nevím, jestli je to vůbec vysvětlitelné. Sice se vraždí méně, zato je víc násilí. Dnes se objevuje i tam, kde dřív nebylo úplně běžné, třeba mezi řidiči. Někoho předjedete na Jižní spojce, úplně regulérně, je to souběžná jízda, pak zastavíte na semaforu a ten člověk je schopen zastavit za vámi, přijít k vám, rozkopat vám auto a klidně vás i fyzicky napadnout. Ty případy jsou časté a rozhodně to není ovlivněno nějakými filmy.

A čím myslíte?

Frustrací, stresem, neustálým honěním se někam. Lidé jsou napružení, nepříjemní - podívejte se do obchodu. Proto jezdím strašně rád do Itálie, tam se všichni usmívají. Prodavačka sedí za kasou, ve frontě má padesát lidí, ale ona se pořád usmívá. Tady jsou lidé naštvaní. Permanentně. A pak přijde okamžik, kdy to už neovládnou a vše musí ven...

VÍCE PODOBNÝCH ROZHOVORŮ NALEZNETE V ČASOPISE TÝDEN, KTERÝ VYCHÁZÍ KAŽDÝ TÝDEN V PONDĚLÍ.