Chudý kluk z venkovské chalupy, který bydlel v arcibiskupském paláci. Umývač oken, jehož poslouchali ve Vatikánu. Zesnulý kardinál Miloslav Vlk patřil mezi nejvýraznější náboženské osobnosti dvacátého století.
Sen o kněžství se Miloslavu Vlkovi začal plnit v roce 1964, kdy nastoupil na bohosloveckou fakultu v Litoměřicích, o čtyři roky později byl vysvěcen. Zezačátku pracoval jako sekretář českobudějovického biskupa Josefa Hloucha, jeho pastorační činnosti a práce s mládeží si ale brzy všimli soudruzi. A Vlka uklidili do malých šumavských farností Lažiště a Záblatí. Když byl následně přeložen do Rožmitálu pod Třemšínem, komunisté mu do spisu napsali: "Miloslav Vlk je povahy zákeřné, schází se a vyhledává inteligenci, projevuje se jako zaujatý nepřítel socialistického zřízení. Při projednávání úředních záležitostí jest nutné být dobře obeznámen s projednávanou záležitostí, neb Vlk je záludný."
V roce 1978 došla režimu trpělivost definitivně a Vlk přišel o státní souhlas. Pracoval jako umývač oken a později archivář ve Státní bance československé. Ani na ulici s hadrem v ruce nezahálel: tajně zpovídal, a když jej začali nahánět estébáci, schoval se i s hříšníkem třeba do budovy nedalekého soudu. A tam zpověď pokračovala. "Pod svícnem je největší tma," smál se, když na potyčky s režimem vzpomínal. Natrvalo vyměnil kbelík s vodou za kněžský ornát v lednu 1989, kdy mu byl souhlas vrácen. A řečeno jeho oblíbenou leteckou terminologií, začal stoupat vzhůru. V roce 1990 byl vysvěcen českobudějovickým biskupem, za třináct měsíců už střídal kardinála Františka Tomáška v pražském arcibiskupském paláci.
Zatímco kardinál Tomášek stojící v čele katolíků během období socialismu své ovečky podporoval při různých občanských aktivitách a boji za svobodu, Vlka čekal zcela nový úkol: naučit církev žít v demokratické společnosti a v novém uspořádání pro ni najít místo. Zde zásadový duchovní často narážel. Odsuzoval orientaci na konzum a proměnu společnosti viděl pro mnohé v těžko uchopitelné "transformaci srdce". Termínu, kterému se třeba tehdejší premiér Václav Klaus vysmíval. Vlk ho později nazval marxistou. "Mrzely ho někdy pokroucené charaktery lidí přežívající z doby komunismu, ztráta citu pro spravedlnost a pro pravdu. Říkal tomu, že někteří lidé polykají 'mršiny pravdy'," vysvětluje pro TÝDEN kardinálův bývalý sekretář a ceremoniář kněz Tomáš Roule. Sám Vlk později určitá pochybení ze strany církve připustil. Pět let po revoluci byl ve Vatikánu jmenován kardinálem.
* Jaké bylo jeho dětství?
* Našel společnou řeč i s papežem Františkem?
* Jak rád relaxoval? Kde odpočíval?
