Vystrašený Čech
Mluvil jsem se záhadným Michalem nalezeným v Norsku
10.04.2014 19:15 Exkluzivně
Norsko a Česko žijí v těchto dnech případem nejspíš 36letého muže, kterého norská police našla v prosinci ve sněhových závějích ve východní částí metropole Osla. Muž trpí ztrátou paměti, nemůže si vzpomenout, jak se jmenuje ani odkud je. Má jít o Čecha Michala P., který žil v Praze. Reportérovi televize Barrandov Jakubovi Černému se podařilo s ním krátce mluvit.
Rozhovor s Michalem byl po všech stránkách zajímavý, už jenom proto, že jsme ho vedli ve dvou jazycích. Já mluvil česky, on anglicky. Rozuměl mi každé slovo, ale ve své rodné řeči nedokázal odpovídat. Vysvětlil mi, že jeho mozek je v takovém stavu, že češtině rozumí, ale neumí jí sám aktivně využít. Jen jednou mi řekl české slovo, zamíchané do jeho velmi dobré angličtiny. Já sám jsem měl proto problém zůstat u češtiny, o což mě poprosil, a musel jsem tak vést dvojjazyčný dialog.
Ačkoliv mi popisoval zmatek, který se v jeho hlavě už několik měsíců odehrává, mluvil klidně, trpělivě vše vysvětloval. Nemůžu říct, že bych se tomu nějak zvlášť divil. Ten člověk strávil v poslední době vysvětlováním toho, kdo je a jak se cítí, více času, než většina z nás stihne za celý život.
Michal má prý především strach. Je trochu Alenkou v říši divů - ovšem dosti nepříjemné. Je v cizí zemi, mezi cizími lidmi, nepamatuje si vůbec nic z předchozího života, takže vlastně neví ani kdo je on sám. Cizí lidé, tedy hlavně norská policie, mu musí vysvětlovat, kým vlastně je a byl. Nabízel jsem mu na telefon svého kolegu Jiřího Pánka z televize Barrandov, který ho ve středu poznal a pomáhal norské policii ho identifikovat. V Praze byli kamarádi. Michal s ním ale mluvit nechtěl, respektive mu to bylo jedno. Jirku si vůbec nepamatoval. Vysvětlil mi, že by to pro něj byl jen další cizí člověk na telefonu.
I když si nepamatuje okolnosti, za nichž se v Norsku objevil a ztratil paměť, je přesvědčen, že se stal obětí neznámých zločinců. Proto odmítal mluvit o osobních detailech, nechtěl ani poskytnout nahrávaný telefonický rozhovor, protože si nepřál, aby lidé v Čechách slyšeli jeho hlas. Nechce se ani vrátit domů, dokud policisté v Norsku či u nás nedopadnou lidi, o kterých je přesvědčený, že stojí za jeho neštěstím. Nestojí prý proto o publicitu, aby ho zločinci nenašli a nezlikvidovali ho. Teď je v bezpečí na utajeném místě v Norsku a hodlá tam zůstat.
O šíření svého příběhu nemá zájem také proto, aby se jednou mohl vrátit k normálnímu životu. Odhaduje, že to bude mít těžké i bez dotírání cizích lidí. To je vzkaz, který chtěl, abych v Česku vyřídil. Celý rozhovor mu nevadil, svolil s jeho publikací, ale víc zatím neřekne.
Po skončení rozhovoru člověka samozřejmě napadne, jestli Michal nepředstírá. Napadlo to mě i moje kolegy a hned se začalo diskutovat. Vzpomněl jsem si hned na podobný případ, který jsem zažil ještě jako žák základní školy. Můj spolužák Jaroslav dostal omylem o přestávce ránu do brady - ne, opravdu nešlo o chlapeckou rvačku. Během následujícího vyučování najednou ztratil paměť. Tehdy jsem se o něj staral, než si pro něj přijeli do školy rodiče. Za tu dobu se mě snad desetkrát zeptal, kolik je hodin, co je za den a proč jsme v ředitelně. Skončil na dva dny v nemocnici a pamatuje si z toho jedinou věc, a to sice že ho tamní sestra neustále označovala za lháře a podvodníka.
Jaroslav se vzpamatoval rychle, paměť se mu vrátila. Při úrazech do hlavy a obzvláště do brady podle lékařů může k dočasné amnézii dojít. Přesto se našli lidé, kteří do dnes věří tomu, že se spolužák jen ulil ze školy. Takové případy proto soudím opatrně a nemám důvod Michalovu vyprávění nevěřit. Jeho strach i paranoia jsou vzhledem k jeho stavu zcela na místě. Přeji mu hodně štěstí.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.