Rozhovor se Šimonem Pánkem, ředitelem společnosti Člověk v tísni
Za poslední roky se vaše jméno a Člověk v tísni staly téměř synonymy. Těší vás to?
Myslím, že tomu tak není. Člověka v tísni v médiích i při jednáních s úřady zastupuje skupina asi třiceti lidí, kromě mě třeba Igor Blaževič, ředitel festivalu Jeden svět, Tomáš Pojar, který je teď na ministerstvu zahraničí, Karel Novák, který vede programy sociální integrace, nebo třeba lidi, které máme ve světě. Já sám se snažím pracovat na tom, abych nebyl nepostradatelný, aby organizace mohla fungovat i beze mě.
Je někdo nebo něco, bez koho/čeho si chod společnosti Člověk v tísni neumíte představit?
V tuhle chvíli určitě bez finančního ředitele Jana Kamenického, který dohlíží na všechny toky peněz, na vyúčtování projektů, na to, aby financování naší práce doma i v cizině bylo precizní.
Co máte na práci pro Člověka v tísni nejradši?
Mě to nejvíc bavilo přímo v terénu. Na místech, kde se člověk musí rychle vcítit do kůže místních obyvatel, vycítit, co se v té oblasti děje, a stanovit - jak my říkáme - logiku intervence, tedy rozhodnout, co je potřeba udělat a jak to udělat. No a potom to ještě realizovat. Vždycky je to výzva, člověk musí zvládnout sociokulturní odlišnosti i třeba jiný jazyk. Ať už na Srí Lance, v Afghánistánu nebo u nás po povodních...
Ovšem když chceme poskytovat pomoc, musí nám záležet i na tom, kolika lidem ji poskytneme. Proto jsem se dal na jinou službu a spíš tvořím podmínky pro ostatní kolegy, aby mohli pracovat v terénu. Já sám už do zahraničí jezdím jen tehdy, když někde vznikne nová situace nebo je nějaký velký průšvih.
A vám se nějaký průšvih už stal?
Třeba v Rusku jsem třičtvrtě roku bojoval za to, aby nám nezamezili pracovat v Čečensku. Lítal jsem tam co tři neděle, ale stejně to nepomohlo. Po pěti letech práce a investici 600 milionů korun jsme museli odejít.
Udělala podle vás společnost Člověk v tísni ve své historii nějakou chybu?
Myslím, že chybou bylo odejít z Bosny a Kosova po skončení války. Tou dobou nám došly zdroje, a my jsme práce nechali, ačkoli jsme byli v oblasti přítomní a měli jsme i potřebné znalosti a schopnosti. Že je máme, se ukazuje teď v Srbsku, kde pomáháme už čtyři roky s obnovováním chodu společnosti, sociálních služeb i obecně s transformací. Myslím, že v Bosně jsme se mohli snažit víc, abychom peníze pro svoji činnost získali, a na tu - jak my říkáme - „hard" práci při obnově budov a infrastruktury navázali i „soft" pomocí, s obnovou společnosti.
Jaká změna by vám nejvíc pomohla ve vaší práci?
Nejdůležitější by pro nás bylo, kdyby se vyčistily a zpreciznily zákony, které upravují účetnictví a výkaznictví nevládních organizací. Tahle oblast je totiž u nás nová a nepropracovaná.
Kde je podle vás činnost společnosti Člověk v tísni nejdůležitější?
V lidskoprávní oblasti určitě na Kubě. Tam děláme nezastupitelnou práci a jsme inspirací i pro různé organizace ze západní Evropy.
Velmi důležitá je i naše činnost podporující sociální integraci v České republice. Děláme to i přesto, že práce týkající se Romů mnohé lidi odrazuje, například včera se mě na chatu jeden pán ptal: „Vy chcete říct, že pomáháte cikánům? A proč?" Situace sociálně vyloučených komunit je ale problém podobný třeba situaci Bronxu nebo Harlemu v New Yorku: je to věc, kterou musí vyspělá společnost řešit.
V oblasti humanitární pomoci to bylo asi v Čečensku, kam jsme přišli po válce jako první cizinci a přivezli jsme potraviny a zdravotnický materiál, pomohli jsme obnovit školy, a taky jsme lidem přivezli naději. Ta je někdy nejdůležitější.
Foto: ČTK
