Pětasedmdesátiletá Blanka Mašková má v knihovně svou diplomovou práci o Lidových novinách, kterou napsala v roce 1958, i knihu historika a šéfa protitotalitního ústavu Jiřího Pernese. Když v nich zalistuje, vidí stejné pasáže. Jiří Pernes totiž velkou část její práce opsal. "V čele ústavu by podle mne stát neměl, tam patří charakterní člověk," říká v obýváku svého brněnského domu někdejší studentka místní univerzity.
O tom, že Jiří Pernes použil vaši diplomovou práci ve své knize, jste se dozvěděla až teď z médií?
Ne, vím o tom už delší dobu. Přišli na to v literárním oddělení Moravského zemského muzea. Doktor Jiří Hájek, který už bohužel nežije, mi sdělil, ať si porovnám svou diplomku s brožurou Jiřího Pernese. A upozorňoval mě na to i doktor Pavel Pešta z filozofické fakulty, který bohužel už taky nežije. Vím to aspoň pět let, možná víc, to mi ještě nebylo sedmdesát.
A porovnala jste si obě práce?
Hned ne, protože jsem diplomku měla někde zahrabanou a nemohla jsem ji najít. V muzeu mi ji tedy ofotili a svázali; asi za dva roky jsem našla svou původní práci na půdě, takže mám teď dvě. No, neporovnávala jsem to kompletně, to mi bylo líto času. Ale kam jsem v knize Jiřího Pernese zalistovala, tam byla opsaná má diplomka, aniž mne uvedl. V první části své knihy si mou diplomovou prací velmi pomohl. Už jsem nad tím mávla rukou.
K TÉMATU: Další Pernesův plagiát, objevila ho studentka
Jiří Pernes se zachoval hanebně, míní studentka
Prý jste z toho byla dost smutná.
Tak smutná... Nechci, aby to vypadalo, že jsem ronila slzy. Člověk má tisíc jiných starostí. Ale zdravě mě to namíchlo, to ano. Kdyby se to stalo o dvacet let dřív, tak bych se proti tomu postavila, ale teď? Už jsem opravdu stará na to, abych se ničila nějakými soudy nebo půtkami.
Psala jste v padesátých letech o Lidových novinách, jejichž vydávání komunisti pár let předtím zastavili. Nepřineslo vám to na fakultě potíže?
V těch padesátých letech to samozřejmě vyvolávalo rozpaky. Takže jsem se s konzultantem dohodla, že to postavíme jako "Arnošt Heinrich a Lidové noviny", protože to na první pohled tak netlouklo do očí. Zaznamenala jsem, že bylo trošku rušno kolem toho, kdo bude mým oponentem, každý se bál. Potom to dostal Oleg Sus, známý fakultní bouřlivák, a ten se odvážil a dal mi na to jedničku. Vlastně jsem s tím neměla nepříjemnosti, jen jsem potom dostala takovou umístěnku, která na to mohla navazovat.
Kam vás umístili?
Dělala jsem češtinu, literární vědu, ruštinu a částečně francouzštinu a dali mě do malé vesnice Olbramovice, abych tam učila na základní škole tělocvik. Tak to tenkrát chodilo. Pak jsem se všelijakými cestičkami dostala do Jedovnic na průmyslovku. No, mohlo to s tou diplomkou souviset.
Studentka Masarykovy univerzity, která Pernesův plagiát vloni objevila, vyzdvihla, jak poctivě a do hloubky je vaše diplomová práce zpracována. Mluví o badatelském martyriu...
V padesátých letech už si člověk nemohl na ledacos sáhnout. V Památníku písemnictví měli pozůstalost Bassovu a bratří Čapků, byly tam i Lidové noviny, takže mě tam zamkli - i když byli velice slušní - a já jsem si tam pracovala. A dokonce mi vyšli vstříc: co jsem nezvládla prostudovat u nich, poslali mi do Brna do univerzitní knihovny. Fakt je, že mě to úžasně bavilo. A samozřejmě mě tedy mrzelo, že to takhle dopadlo, že pak mou diplomovou práci někdo takovým způsobem vykrade...
Mluvila jste o tom někdy s Jiřím Pernesem?
Jiří Pernes se mnou vůbec nejednal. Z toho, co v té své knize poznamenává, by se mohlo trošku jevit, že se mnou aspoň pár vět někdy prohodil, ale ne. No podívejte se... stalo se.
Sledujete profesní dráhu Jiřího Pernese?
Ano. A myslím, že ve funkci ředitele ústavu by měl být charakterní člověk, který nikde nezakopl. Že Jiří Pernes studoval VUML, no prosím, to je jedna věc, ale že to neuvedl, to už je druhá věc. A navíc nejsem sama, jehož práci doktor Pernes použil bez uvedení citací. V čele ústavu by podle mne stát neměl, tam by měla být pravda a charakter na prvním místě.
Foto: Ivana Svobodová, Karel Šanda
