Národní divadlo, to je národní chlouba. Historická, impozantní a bezchybná budova. Nebo to poslední není tak úplně pravda? Ukážeme prstem na největší vady na kráse, které v ikonické stavbě přežily dodneška. Buď si přečtěte článek, nebo rovnu přeskočte na video s reportáží pořadu televize Barrandov Takhle si tu žijeme. Tam vše uvidíte naprosto jasně.
Málokdo to ví, zlatá kaplička ale sestává ze tří domů, které architekt Josef Schulz "slepil" dohromady. Jednotlivá patra proto zcela nenavazují a místy musíte několik schodů vystoupat, jen abyste se po pár krocích opět klesali. Naštěstí na překonávání výškových rozdílů je tady výtah. Jediný. Do historické budovy jej zakomponovali konstruktéři za bývalého režimu. Je maličký, sotva pro dvě osoby, unese pouze 160 kilogramů. Dnes by něco takového památkáři nedovolili ani náhodou. Tehdy ale byla, jak se říká, jiná doba.
Národní divadlo je také poměrně úzké. Stojí na parcele, která má ideální výhled na dvě klíčová místa české historie. To znamená přes Vltavu na Pražský hrad a na druhou stranu na Vyšehrad. Už v době zahájení stavby ale byla parcela obklopena domy a tak se divadelníkům nedostávalo prostoru. Až v 80. letech minulého století přibylo při rozsáhlé rekonstrukci pod divadlem pět podzemních pater, až hluboko pod úroveň Vltavy.
Největší proměnou prošlo hlediště historické budovy národního divadla. Z původních 2500 míst zbylo zhruba 900. Ubraly se sedačky, ze kterých nebylo kvůli sloupům vidět, a při přestavbě se rozšířily základny sedaček. Prý proto, že Češi v průběhu let poněkud přibrali.
