17. listopadu 2012 - 23 let od pádu komunistického režimu v Československu na konci roku 1989. Jsme na tom lépe? Žijeme ve svobodě?
Nejvíc se teď píše a diskutuje o tom, že plno lidí u nás volilo v krajských volbách komunisty a že budou spoluvládnout v polovině krajů Česka. Aniž by to leckde bylo nutné. Odtud se vyvozuje, že komáři útočí, lidé zapomínají a 23 let od listopadu '89 nám hrozí nový únor '48.
Jenže ono je to spíš naopak. Ano, z těch, kteří se obtěžovali k urnám, volilo hodně lidí komáry. Bylo by to ale šlo za bolševika? Mohli voliči v době KSČ a patronátu Moskvy volit demokracii? Nemohli, nic takového vůbec neexistovalo. Ve svobodě, pokud je svobodou, můžete holt volit i totalitáře. Nesmět je volit by byla nesvoboda. Smět zastánce nesvobody a rudých koncentráků volit je, absurdně, svoboda.
Ostatně není tak zle. Druhé kolo voleb do Senátu ukázalo, že dnešní KSČ(M), kterou vede Vojtěch Falmer Filip, známý svými kontakty s StB, není zas až tak oblíbená. Do druhého kola rudí postoupili ve 12 obvodech, ale uspěli jen v jednom. Takže zjevně platí: komunisty lidi volí natruc. Užívají si tu svobodu po svém, dávají lekci establishmentu, říkají mu: nám se zdáš ještě horší než komouši.
Jiný pohled na svobodu. Evropské středisko pro drogy a drogové závislosti včera zveřejnilo zprávu o drogové scéně v Evropě. Mladí Češi nejvíc z celé EU kouří marihuanu. U nás pololegální droga. Za minulého režimu zcela nelegální. Dnes ale mladí dávají najevo, že si nenechají diktovat podmínky a že si nenechají blbnout hlavu tvrzením, že marjánka je horší než zcela legální chlast. I to je projev svobody svého druhu.
Vysokou míru svobody v Česku vykazují média. Nejsou absolutně svobodná, ale je to síla, která politikům nesmírně vadí, jediná jasná "moc", která vládě i opozici neustále oponuje. Politici média nedokážou zkrotit, jak by chtěli, a že se o to pilně snaží. Nedokážou je úplně koupit, úplně zkrotit, nedokážou v nich naplno uplatnit svůj vliv. Díky médiím si tuzemci mohou udělat velmi slušný, byť nikoli kompletní obrázek, jak se u nás vládne, kdo u nás vládne atd.
Co u nás nefunguje, nebo ne dost funguje? Justice a policie. Tato oblast byla nejen Václavem Klausem už v 90. letech minulého století opomíjena. Snad i záměrně. Pod pojem justice můžeme zahrnout také kontrolu - jak tu státní, tak tu nad státními institucemi. Že nefunguje kontrola státní, to dokonale ukázala metanolová kauza. Že nefunguje kontrola nad státními institucemi, to se dozvídáme denně. Naposledy třeba Evropský účetní dvůr sdělil České republice: v auditech eurodotací jste nejhorší z problémových zemí unie.
V justici se však zároveň objevily nové, nadějné momenty. Našlo se již několik schopných, zjevně neuplacených a zjevně odvážných žalobců. To okamžitě vyvolává dobré pohyby i v policii, která už občas něco chce, nebojí se vyšetřovat a není jí v tom shora, od žalobců, bráněno. (Ne vždy.)
Snad ještě jeden pohyb vpřed: zákon o nápravě některých majetkových křivd spáchaných na církvích a náboženských společnostech. Skoro čtvrt století po pádu bolševika byl přijat. Zvedli pro něj ruku různí poslanci, někteří z nich nemají v parlamentu co dělat. Ale stát dal najevo, že křivdy, které minulý režim spáchal, mají být napraveny. Přišlo to pozdě, vyvolalo to nenávist vůči církvím, ale stát to udělat měl. A měl by to udělat i v jiných případech, kde se komunisty okradené rodiny dosud nedovolaly práva.
Třiadvacet let po roku 1989 to tedy není tak strašné, jak si mnozí myslí. V jakés takés svobodě žijeme, s bolševikem se to nedá srovnat. Svoboda, jak ví každé malé dítě, není daná nastálo, musíme se o ni pořád rvát. Nemálo lidí zůstalo svobodnými i v minulém režimu. Dnes je svobody mnohem víc. A nesmíme si ji nechat znovu ukrást. Ani komáry, ani kmotry ve vládě.
