Glosa
74 minut v hrobě

Festival Jeden svět nabízí film o dvou bezdomovcích Láska v hrobě (74 minut). Jana a Jan žijí na zrušeném německém evangelickém hřbitově ve Strašnicích spolu s několika dalšími lidmi bez střechy nad hlavou, bez práce, takřka bez identity, mimo. Vy dostáváte možnost dívat se na svět aspoň zčásti jejich očima. A zároveň se na ty dva lidi díváte zblízka. Tak zblízka, jak byste s k nim normálně nedostali.

Film má víc rovin. Jednou je možnost porovnat, jak žiju já a jak bezdomovec. Obvykle tyhle lidi potkáváme ve městě, často opilé, nelákavé. Nebo v tramvaji, kde šíří odér nepřístupnosti, jsou hmatatelně (citelně) odděleni. Pohybují se ve stejném světě jako my, ale jsou jinde. A tak se k nim nedostaneme. Zůstáváme odděleni. Neznáme se. Pěstujeme bariéru, protože tak je to nejpohodlnější. Ale zároveň v nás bezdomovci často vzbuzují lítost a obavu: co kdybych takhle skončil já? Může se mi to stát? Další otázka: jak se jim to přihodilo? Jak do toho spadli? A ještě: dá se tak žít?

Režisér David Vondráček ve filmu nabízí střet naprosto odlišných civilizací - jejich a naší. A zároveň se mu díky příběhu lásky, krátkého štěstí Jana a Jany, daří ukázat, že naše světy nejsou nijak zásadně odlišné. Jen jejich obal, jejich povrch se liší zásadně. Jedním z možných smyslů filmu je vědomí, že se de facto nelišíme. A tím pádem se - aspoň těch dvou - nemusíme bát. A zároveň tu trvá vědomí jisté "osudovosti", nezměnitelnosti cesty, na kterou se oba milenci vydali.

Vondráček řeší problém "psychoanalyticky existenciální", tedy jak do toho ti dva spadli. Nechá je o sobě povídat, oni mluví neskutečně otevřeně (v tom mnohé z nás předčí), vidíte jejich životní příběh i jeho konec.

I jiné věci: že se dá žít ze strašně mála. Postmoderní civilizaci sužuje strach o jídlo, čistotu, bydlení, komfort. V Lásce v hrobě najednou vidíte, že se dá celkem snadno přežít ze zbytků, z odpadků, dá se bydlet v hrobce, strávit v ní ve spacáku zimu, jde to.

Sledujete vztah dvou lidí a zároveň neuvěřitelnou sebedestrukci, která je u obou bezdomovců rychlá a nepřehlédnutelná. Obří podíl na ní má chlast. Ti lidé předstírají, že žijí svobodně, ale ve skutečnosti padají do smrti. Jana ve filmu říká: "Vy nám chcete pomoci, ale my ji nechceme... skončíme, tak jak skončíme..."

Nepijí jen bezdomovci. Sebedestrukce je obecný jev, na který narážíme u sebe, v rodinách, v práci, v celé společnosti. Nejdrsnější na krátké romanci dvou bezdomovců nakonec je, že se od nás liší strašně málo.

Výtečná a zjevně léta trvající a náročná práce režiséra Vondráčka a kameramana Jana Kadeřábka. Bez grantu, na vlastní triko natáčeli na malou amatérskou kameru se zvukem v objektivu. Bez producenta i produkčního. Síla. Film, který není většinový, ale pro většinu by měl cenu.