74 minut v hrobě

Domácí
12. 3. 2012 13:36
bez popisku 401634
bez popisku 401634

Festival Jeden svět nabízí film o dvou bezdomovcích Láska v hrobě (74 minut). Jana a Jan žijí na zrušeném německém evangelickém hřbitově ve Strašnicích spolu s několika dalšími lidmi bez střechy nad hlavou, bez práce, takřka bez identity, mimo. Vy dostáváte možnost dívat se na svět aspoň zčásti jejich očima. A zároveň se na ty dva lidi díváte zblízka. Tak zblízka, jak byste s k nim normálně nedostali.

Film má víc rovin. Jednou je možnost porovnat, jak žiju já a jak bezdomovec. Obvykle tyhle lidi potkáváme ve městě, často opilé, nelákavé. Nebo v tramvaji, kde šíří odér nepřístupnosti, jsou hmatatelně (citelně) odděleni. Pohybují se ve stejném světě jako my, ale jsou jinde. A tak se k nim nedostaneme. Zůstáváme odděleni. Neznáme se. Pěstujeme bariéru, protože tak je to nejpohodlnější. Ale zároveň v nás bezdomovci často vzbuzují lítost a obavu: co kdybych takhle skončil já? Může se mi to stát? Další otázka: jak se jim to přihodilo? Jak do toho spadli? A ještě: dá se tak žít?

Režisér David Vondráček ve filmu nabízí střet naprosto odlišných civilizací - jejich a naší. A zároveň se mu díky příběhu lásky, krátkého štěstí Jana a Jany, daří ukázat, že naše světy nejsou nijak zásadně odlišné. Jen jejich obal, jejich povrch se liší zásadně. Jedním z možných smyslů filmu je vědomí, že se de facto nelišíme. A tím pádem se - aspoň těch dvou - nemusíme bát. A zároveň tu trvá vědomí jisté "osudovosti", nezměnitelnosti cesty, na kterou se oba milenci vydali.

Vondráček řeší problém "psychoanalyticky existenciální", tedy jak do toho ti dva spadli. Nechá je o sobě povídat, oni mluví neskutečně otevřeně (v tom mnohé z nás předčí), vidíte jejich životní příběh i jeho konec.

I jiné věci: že se dá žít ze strašně mála. Postmoderní civilizaci sužuje strach o jídlo, čistotu, bydlení, komfort. V Lásce v hrobě najednou vidíte, že se dá celkem snadno přežít ze zbytků, z odpadků, dá se bydlet v hrobce, strávit v ní ve spacáku zimu, jde to.

Sledujete vztah dvou lidí a zároveň neuvěřitelnou sebedestrukci, která je u obou bezdomovců rychlá a nepřehlédnutelná. Obří podíl na ní má chlast. Ti lidé předstírají, že žijí svobodně, ale ve skutečnosti padají do smrti. Jana ve filmu říká: "Vy nám chcete pomoci, ale my ji nechceme... skončíme, tak jak skončíme..."

Nepijí jen bezdomovci. Sebedestrukce je obecný jev, na který narážíme u sebe, v rodinách, v práci, v celé společnosti. Nejdrsnější na krátké romanci dvou bezdomovců nakonec je, že se od nás liší strašně málo.

Výtečná a zjevně léta trvající a náročná práce režiséra Vondráčka a kameramana Jana Kadeřábka. Bez grantu, na vlastní triko natáčeli na malou amatérskou kameru se zvukem v objektivu. Bez producenta i produkčního. Síla. Film, který není většinový, ale pro většinu by měl cenu.

Další čtení

V letošním 1. pololetí napršelo nejméně za více než 60 let, spadlo 222 mm srážek

Domácí
3. 7. 2025

Na sankční seznam přibyl spolupracovník Medveděva Osipov kvůli výhrůžkám Haškovi

Domácí
2. 7. 2025

Hasiči mají požár u muničního skladu na Litoměřicku pod kontrolou

Domácí
2. 7. 2025

Naše nejnovější vydání

TÝDENInstinktSedmičkaINTERVIEWTV BARRANDOVPŘEDPLATNÉ