Zdálo by se, že ministryně kultury Alena Hanáková (STAN čili starostka s podporou TOP 09, otočíme-li obsažně název knížepanské strany, za níž de facto sedí ve vládě) má už dostatečný z ostudy kabát a dávno zajištěnou doživotní perspektivu "chodit kanálama". Zdání klame. Dobrá kulturní dealerka pro miliardový byznys i přes hnůj skočí. A klidně se při tom odpíchne od nelegitimní vlády Petra Nečase, která je v demisi a uličkou hanby právě odchází - říkalo se v jiných nelítostných dobách - na smetiště dějin. Historik umění Jiří Fajt, jejž právě dnes - ve čtvrtek 4. července - odcházející ministryně jmenovala šéfem Národní galerie, by to snad za těchto okolností ani neměl brát; dostane se do řečí ještě větších, než v jakých kdy v životě byl...
Předtím totiž Hanáková spáchala něco zcela jiného, zničujícího: rychle - zastavením přezkumnného řízení - zařídila, že v pražské památkové oblasti se odteď do patnácti měsíců může zbourat dům postavený v roce 1880 (a dovedně přestavěný o 40 let později) na rohu pražské Opletalovy ulice a Václavského náměstí. A to proto, aby tam dnes jedna organizovaná "demoliční koule", firma Floow East britského developera Jamesa Woolfa, mohla vybudovat kancelářskou budovu. Je to drzé, barbarské a velmi nebezpečné.
Paní ministryně sama o sobě jistě nikoho nepřekvapila. Zažili jsme už neobvykle malou míru informovanosti, s jakou se hned po svém nástupu problábolila církevními restitucemi. Do panteonu českých národních frází přidala "nastavování systémových procesů" při personálním řádění v Národním divadle. Zanechala hlubokou stopu pokusem o zardoušení živé kultury, což je - jak každý musí uznat - typická náplň kulturního resortu. Být amazonkou britské demoliční čety v samotném srdci národních dějin, právě tam "u koně", kde se Čechové shromažďovali v časech přelomů, nadějí i beznadějí, to už je jenom taková třešnička na dortu.
Lež má dlouhé nohy
Ne, je to mnohem horší. Hanáková - prostřednictvím své mluvčí (vždyť ona sama je jen zprostředkovatelkou šmízově skrytých zájmů) - tvrdí, že nedopuštěním likvidace domu č.p. 1611-II a výstavby nového projektu by - jen si to představme - "vzniklo pro stát zcela neúnosného riziko přinejmenším v řádu desítek miliónů korun". To je opravdu strašné a "zcela neúnosné", neboť z těch pár desítek milionů, které středně velký úřad prošustruje za týden a průměrný kmotr si nahrabe denně, by celá Česká republika přišla na buben. A proč že by tahle národní zkáza hrozila? Inu proto, že firma Developer Flow East a. s. (správněji Realty IV., jak si monarchicky říká nyní) prý nabyla svá práva k objektu "v dobré víře". A sice - prodávám, jak jsem nakoupil - na základě rozhodnutí magistrátu i dalších úřadů.
Lež jako věž! Nechme stranou, že kdokoli tone v dobré víře tváří v tvář rozhodování jistých úřadů, buď má dost neregistrovatelné likvidity na masivní korupci, anebo naléhavě potřebuje lékařské vyšetření. Samotný vývoj rozhodování v kauze inkriminovaného domu může u normálního člověka vyvolat všechno, včetně rozdvojení osobnosti. Jenom ne dobrou víru.
Takhle to šlo za sebou: v roce 2007 památková rada NPÚ (Národního památkového ústavu) kategoricky odmítla první projekt, počítající se zbouráním domu č. p. 1611-II. Stejně kategoricky odmítla jinou variantu v roce 2009, která navíc chtěla zdemolovat i sousední - památkově chráněný - hotel Jalta. V únoru 2010 upravenou verzi této drzosti vyloučil pražský NPÚ jako nezákonnou. Po tom všem - prosím, pozor! - se památkový odbor pražského magistrátu usnesl, že projekt je naopak možné realizovat v celé jeho hrůze. Šéf odboru Jan Kněžínek na podporu kladného stanoviska odkázal na "názory expertů". Ukázalo se ovšem, že žádní takoví experti neexistují. A že demolici ve svém posudku - bez jasného zdůvodnění - připustil jen architekt Zdeněk Lukeš. Ten však většinu přiděleného papíru popsal ódami na projekt stavby nové, nikoli argumenty ve prospěch demoličního barbarství.
Dáme jim Prahu?
Válka pokračovala. Klub Za starou Prahu předhodil rozhodnutí magistrátu Památkové inspekci Ministerstva kultury ČR, která konstatovala nezákonnost pražského verdiktu. A přiměla resortní odbor památkové péče, aby stanovisko radnice hlavního města v lednu 2011 zrušil. Developer se však odvolal a tehdejší ministr Jiří Besser (TOP 09) - to je ten pán, jenž na Floridě spoluvlastnil apartmán s Pavlem Hráchem odsouzeným za korupci - v květnu 2011 zrušil všechna zrušující rozhodnutí svých podřízených orgánů. Prý na "ochranu investic". A demolic. Mohlo se bourat.
Protiúder kulturní veřejnosti přišel vzápětí, ještě týž rok: petice (15 tisíc podpisů), dopis třinácti profesorů (historiků umění i architektů), dopis Václava Havla ministrovi, veřejné slyšení v kulturním výboru Senátu, který demolici řekl jednoznačné "ne". A nakonec nástroj nejúčinnější, který by mohl zničení domu s konečnou platností zabránit: v listopadu 2012 navrhla Uměleckoprůmyslová společnost zapsání domu na seznam chráněných památek.
"Ne a ne," řekla k návrhu Hanáková (vlastně to dupání nožičkou, jako obvykle, provedli ti, kteří s ní strkají podle svých potřeb). Ale pak se ministerská šedá zóna asi zalekla a vrhla kauzu do přezkumného řízení. S tím je ale konec, ministryně v demisi nyní stažením požadavku na přezkum toto řízení fakticky zastavila.
Znamená to - opakuji - jediné: od této chvíle do patnácti měsíců mohou začít bourat. Přijdou demoliční roty o prázdninách, až bude Praha vylidněná a "nepřítel" (česká veřejnost) bude podřimovat u vody? Nebo si zvolí nějaký jiný, ještě rafinovanější čas? Jisté je, že legální možnost, jak nelegitimnímu skutku zabránit, v této chvíli neexistuje. Máme už jen možnost spontánního srocení a občanské neposlušnosti.
Správné načasování občanského zdvihu chtělo by ale síť, po níž se rozjede varovný signál a opačnou cestou se vyrojí mobilizace. Kdyby se to povedlo, nejenom Alenka byla by v říši divů. Ten dům za mohutné pozdvižení a nějaké to občanské riziko stojí. Neboť i v dílčím vítězství nekulturní ničivosti vždycky jde hlavně o významný precedent, umožňující další a zrychlenou expanzi impéria, rozmach developerské říše.
