Očima Martina Hekrdly
Ani v těchto volbách

Málokdo pochybuje, že z říjnových voleb vyjde jako vítěz ČSSD. Právem ale za tři roky - od posledního sněmovního osudí - zcela nevyprchal pocit, že jasný vítěz může ostrouhat, jako v roce 2010 ostrouhal "buldozer" Paroubek. Tehdejší širší okolnosti (zadlužené Řecko), předvolební nestoudnost brnkající na strunu obecné sociální nejistoty (Kalouskovy složenky), občanské znechucení z předchozí Topolánkovy vlády a z politické třídy vůbec (v podání Věcí veřejných "dinosaurů") vyústily v něco nevídaného: v Nečasovu panskou koalici, která - jakkoli musela být průběžně látána, aby se nerozpadla v prach po prvním kýchnutí - nakonec všechno a všechny zválcovala.

Nechme chvíli stranou vnitřní rozval předpokládaného letošního vítěze: o ničem jiném se pomalu už nepíše (vedle hojných publicistických rad, jak zachránit napohled ještě rozvalenější pravici), než o napínavém trojúhelníku Sobotka - Hašek - Zeman (toho byl Paroubek ušetřen, a přesto po svém Pyrrhově vítězství praštil s funkcí a emigroval k národním socialistům, asi poslední štaci své politické kariéry). Tohoto typu jiskření uvnitř i kolem ČSSD si ještě užijeme, až nám polezou oči z důlků.

Lesk a bída rodiny

Nelze však také zapomínat, že sociální demokraté jsou součástí mezinárodního hnutí historicky i aktuálně, a to nejen na evropské, ale i světové úrovni, hnutí, které má stovky kolektivních členů, přísedících i pozorovatelů. Nechybí ani palestinský Al Fatáh, založený - ale neříkejte to, prosím, panu prezidentovi - Jásirem Arafatem. Socialistická internacionála - dědička II. internacionály - má stále ještě kanceláře v Londýně. Existuje PES (Party of European Socialists), společenství evropských socialistických, sociálně demokratických a labouristických stran, jemuž v současné době předsedá Bulhar Sergej Dmitrijevič Stanišev (a před ním dánský politik Poul Nyrup Rasmussen). Často se mluví o "socialistické rodině", a tak je předpoklad, že pouhá její existence má vliv na úspěchy, jakých v "konkurzech" (demokratických volbách) dosahují její početné "děti".

Nemá. Členské strany jedou takříkajíc na vlastní triko, zabývají se domácími problémy. Příběhy jiných "rodinných příslušníků" většinou nepřipomínají. Naposledy učinily výjimku na přelomu tisíciletí, kdy v jedenácti zemích tehdejší - nejméně o třetinu menší - EU vládly nebo spoluvládly socialisté. Tenkrát zářil na evropském nebi - vzpomene si vůbec ještě někdo? - Tony Blair, jeho "propodnikatelská" New Labour ("pro-business and pro-enterprises Party"). Mladí sociální demokraté louskali manifest Tonyho Blaira a Gerharda Schrödera "Třetí cesta - Nový střed". Miloš Zeman vysvětloval novinářům, že "i Tony Blair považuje ČSSD za standardní sociálně demokratickou stranu". Stanislav Gross označil Blaira za svůj "politický vzor". A ještě v roce 2006 byl Jiří Paroubek šťasten z Blairova daru českým sociálním demokratům k volbám do sněmovny: ze dvou dvoupatrových londýnských autobusů, s vhodnou výzdobou použitelných k hecování voličů. (Marně, přes - jak řekl Václav Klaus - "silnější stovku" mandátů a "dokoupené" poslance vládl pak Topolánek.)

Poté však výlety Lidového domu k lesku zahraniční "rodiny" přestaly, s výjimkou různých odkazů na Švédsko, starý dobrý skandinávský model sociálního státu. Krach Lehman Brothers v září 2008 s následnou krizí způsobil, že roli "rodinných příslušníků" v suti, která se z finanční krize a recese na sociální státy vysypala, nebylo radno připomínat. Socialistický "Panhelén" Jorge Papandreu (PASOK), portugalský socialista José Socratés i jeho španělský protějšek José Luis Zapatero ("Nová cesta") dopadli jako sedláci u Chlumce: zcela se zdiskreditovali koňskými dávkami "úsporných opatření" pod neoliberální taktovkou takzvané Trojky (ECB, EK, MMF), případně nutností jít s úhlavním nepřítelem do velké koalice (PASOK v Řecku s konzervativci, Demokratická strana v Itálii dokonce s Berlusconim).

Politika bez alternativy

Zcela aktuální situace v "socialistické rodině" - měsíc před našimi volbami - nemůže být horší. I levicově liberální tisk ve Francii se tento týden obořil na Françoise Hollanda, že je "prezidentem podnikatelů", který "ulevuje firmám na úkor domácností". A že zcela zapomněl na "poptávkového" ekonoma Johna Maynarda Keynese ve prospěch neoliberální ekonomické teorie "strany nabídky" z éry Thatcherové a Reagana. Minulou sobotu utrpěli australští labouristé největší porážku za celé století a moc převzal ultrakonzervativec Tony Abbott, právem přezdívaný "šílený mnich" a dlouho všeobecně považovaný za nevolitelného. Tutéž sobotu v Norsku - v jednom z nejsofistikovanějších sociálních států na světě - zvítězila nad Stranou práce Jense Stoltenberga šéfka Konzervativní strany Erna Solbergová.

To není všechno. Je jisté, že Solbergová bude k vládnutí potřebovat podporu populistické antiimigrační Strany pokroku. Jejím členem byl nějaký čas i Anders Breivik, který dnes sedí ve vězení za to, že 22. července 2011 zavraždil 69 mladých socialistů na ostrově Utoya. Strana tento hrůzný čin odsoudila a Breivik hodlá dálkově studovat politologii, která ho jistě přivede k demokratickým hodnotám... A tak je možná důležitější, co napsal den po volbách norský komentátor Jan Kjærstad v deníku Aftenposten: "Kolektivní úsilí o spravedlivé rozdělení bohatství nahradila individuální honba za co největším ziskem. Tahle kritika nepatří jen Straně práce. Na poválečném politickém úsilí severských zemí bylo obdivuhodné to, že směřovalo k nalezení alternativy k socialismu a kapitalismu, k jakési třetí cestě. Od tohoto hledání už se dnes upustilo. Mentalita DNB získala převahu." DNB je velká norská banka...

Samozřejmě, ČSSD může zvítězit i vládnout s ryze domácím programem, zvýšit daňovou progresi, zrušit druhý pilíř penzijní reformy, ovlivňovat ekonomiku monetárními institucemi k větší spravedlnosti a rovnováze, provést desítky dalších zlepšení pro zaměstnance a sociálně slabší vrstvy. A na billboardech mlčky pominout celou tu dnešní "socialistickou rodinu" v jedné z nejhlubších krizí její historie. Ale tu krizi, ty porážky, ten úprk lidového elektorátu k extremistům (více než třetině Francouzů jsou podle průzkumů "blízké" myšlenky Marine Le Penové) není možné ani dobré vytěsnit. Naopak, je třeba je jasně pojmenovat. Způsobily je totiž tytéž mocné síly, které dobře známe, ba které vzýváme, kterým se podbízíme a vůči nimž nemáme - a vlastně ani nehledáme - alternativu. Ani v těchto volbách ne.